ECLI:CZ:US:2013:3.US.901.13.1
sp. zn. III. ÚS 901/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Vejražky, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Václava Klementa 203, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 č. j. 32 Cdo 1532/2011-327 a rozsudkům Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 9. 2010 č. j. 18 C 230/2007-231 a Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2011 č. j. 29 Co 723/2010-281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho věci.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2008 č. j. 29 Co 360/2008-146 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 2. 2008 č. j. 18 C 230/2007-83, jímž byl stěžovatel (žalovaný) zavázán zaplatit žalobci ve výroku specifikovanou částku z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 20. 12. 2007. Přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že stěžovatelem uplatněná námitka promlčení práva je v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2010 č. j. 33 Cdo 126/2009-181 oba rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že obrana stěžovatele námitkou promlčení práva s dobrými mravy nekoliduje.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2011 č. j. 29 Co 723/2010-281 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 17. 9. 2010 č. j. 18 C 230/2007-231, který na základě připuštěné změny žaloby zavázal stěžovatele zaplatit žalobci plnit z téže smlouvy, podřazené nyní pod režim smlouvy úvěrové a tedy i jiný režim promlčení (upraveného obchodním zákoníkem).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2012 č. j. 32 Cdo 1532/2011-327 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť uplatněná právní kvalifikace rozhodné smlouvy je v souladu s jeho rozhodovací praxí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká upřednostnění žalobce tím, že mu umožnily změnit skutkový základ sporu a tatáž smlouva přestala být hodnocena jako smlouva o půjčce a byla "naprosto protichůdně" pojímána jako smlouva o úvěru. Důsledkem toho též je, že Nejvyšší soud napadeným usnesením opustil původně přijatý právní názor, aniž by k tomu přesvědčivě vysvětlil důvody, a v tom stěžovatel spatřuje rovněž porušení zásady nestrannosti soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 104/99 namítá, že pro řešení otázky, který právní předpis použít, je rozhodující podstata společenského vztahu, přičemž vztah mezi ním a žalobcem byl "kvalitativně naprosto jiný než obchodní".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Obecné soudy srozumitelně a přiléhavě vysvětlily, jaké důvody je vedly ke změně právní kvalifikace smlouvy ze dne 20. 12. 2007 a proč tento odlišný právní závěr nelze hodnotit jako nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu (srov. str. 8 rozsudku okresního soudu a str. 11 - 12 rozsudku odvolacího soudu), a proto postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat.
Co do stěžovatelovy námitky že uzavřená smlouva měla být posouzena jako smlouva o půjčce, je namístě zaznamenat, že zde nemůže jít o nic jiného, než o tvrzenou nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde; relevantní rámec rozhodného právního posouzení obecné soudy vysvětlily a obšírně odůvodnily (srov. str. 6 - 8 rozsudku okresního soudu, str. 8 - 9 rozsudku krajského soudu a str. 2 usnesení Nejvyššího soudu).
Pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele tedy není opory, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu