ECLI:CZ:US:2013:3.US.982.13.1
sp. zn. III. ÚS 982/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem Čazim Čazimi, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídle v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2012 č. j. 9 To 441/2012-57 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. října 2012 č. j. 70 Nt 3649/2012-13, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Dne 21. března 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedeným usnesením obecných soudů, vydaných v jeho trestní věci. Stěžovatel se konkrétně domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. října 2012 č. j. 70 Nt 3649/2012-13, kterým byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2012 č. j. 9 To 441/2012-57, kterým byla zamítnuta následně podaná stížnost proti prvně uvedenému rozhodnutí.
2. Argumentace stěžovatele sestává ze dvou částí. V první řadě namítá nezákonnost vazby v důsledku toho, že dne 24. října 2012 měl o jejím uvalení rozhodovat podjatý soudce. Objektivní důvod k pochybnostem o podjatosti soudce Mgr. Davida Otevřela spatřuje v jeho názoru na existenci státu Kosovo, za jehož občana se považuje a který tento soudce podle svých vyjádření v úvodu vazebního zasedání neuznává. Tato skutečnost vzbuzuje dojem, že na rozhodnutí o uvalení vazby měla rozhodující vliv jeho státní příslušnost, ke které se hlásí.
3. Pokud jde o druhou námitku, stěžovatel uvádí, že dne 22. října 2012 mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání v českém jazyce. Při následném výslechu sice prohlásil, že česky rozumí dobře, a neuplatnil své právo na tlumočníka, již tehdy však bylo patrné, že v tomto jazyce ve skutečnosti komunikuje špatně. Toto právo tak výslovně uplatnil až následně, a to během vazebního zasedání dne 24. října 2012, k němuž mu byl přibrán tlumočník do jazyka albánského. Jeho právní zástupce v této souvislosti ještě před rozhodnutím o vazbě upozornil soud, že z důvodu nedostatečné znalosti češtiny, která byla v průběhu tohoto zasedání patrná, stěžovatel nemohl porozumět obvinění, které mu bylo doručeno pouze v českém jazyce a požádal proto soud, aby umožnil přítomnému tlumočníkovi před rozhodnutím o vazbě přeložit stěžovateli usnesení o zahájení trestního stíhání alespoň ústně. Na to však soudce reagoval tím, že zarazil tlumočníka, který chtěl začít s ústním překladem a sdělil, že přeložení obvinění je věcí policie a že u soudu se nic překládat nebude. Vzápětí rozhodl tak, že stěžovatele vzal do vazby, ačkoliv bylo zjevné, že ten nebyl s obviněním seznámen v jazyce, kterému rozumí. Policie tento překlad zajistila teprve několik dní po rozhodnutí o vzetí do vazby.
4. Stěžovatel má za to, že orgány činné v trestním řízení byly povinny z moci úřední zajistit, aby byl seznámen s obviněním v jazyce, kterému rozumí, přičemž tuto povinnost měly i v případě, kdy obviněný sice překlad nepožadoval, jeho neznalost českého jazyka však byla zřejmá a obhájce na tuto skutečnost výslovně upozorňoval. Bylo by přitom postačující, pokud by soud umožnil, aby mu tlumočník obsah obvinění před rozhodnutím o vazbě alespoň neformálně ústně přetlumočil. Tím, že tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou, kterou již nebylo možné zhojit dodatečným písemným překladem obvinění provedeným poté, co bylo rozhodnuto o uvalení vazby.
5. Poněvadž se s těmito námitkami dostatečným způsobem nevypořádal ani Krajský soud v Brně, došlo postupem obou soudů k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 2 a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Vlastní posouzení
6. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozhodnutí a spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 70 Nt 3649/2012, ale dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §2 odst. 14 trestního řádu je každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Uvedená zásada konkretizuje pro účely trestního řízení právo na tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, jež je součástí záruk spravedlivého procesu. Jeho ústavní zakotvení nicméně nebrání účastníku řízení, aby se tohoto práva výslovně nebo mlčky vzdal, učiní-li tak jednoznačně a dobrovolně a bude-li toto jeho rozhodnutí splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva". Tuto možnost předvídá i §28 odst. 1 a 2 trestního řádu. Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se vzdal některé ze záruk spravedlivého procesu, však musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. září 2009 ve věci Pishchalnikov proti Rusku, stížnost č. 7025/04, bod 76 a násl., též usnesení ze dne 13. července 2011 sp. zn. IV. ÚS 3677/10).
8. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli i jeho obhájci předáno dne 22. října 2012, a to v rámci výslechu policejním orgánem, u kterého stěžovatel výslovně prohlásil, že v České republice žije již řadu let, že češtinu ovládá a že rozumí předmětnému sdělení obvinění. Ačkoliv by podle §28 odst. 2 trestního řádu měl právo na pořízení překladu uvedeného usnesení do albánského jazyka, nepožadoval jej a tohoto práva se při výslechu na základě vlastní vůle výslovně vzdal. Tyto skutečnosti, z nichž při svém rozhodování vycházely i obecné soudy, nejsou ústavní stížností nijak zpochybňovány, přičemž ani Ústavní soud neměl žádný důvod, aby uvedené jednání stěžovatele, jehož výslech se konal za přítomnosti jím zvoleného obhájce, nepovažoval za odpovídající výše uvedeným ústavním požadavkům. Pakliže stěžovatel požadoval přetlumočení usnesení o zahájení trestního stíhání až následně, tedy během vazebního zasedání, nelze v nevyhovění této žádosti spatřovat nezákonný postup soudu, který by odůvodňoval závěr o nepřípustném zásahu do jeho ústavně zaručených práv a zatěžoval tak rozhodnutí o vzetí do vazby vadou, která by opodstatňovala jeho zrušení. Soud navíc podle §28 odst. 2 třetí věta trestního řádu a contrario ani nebyl k zajištění překladu uvedeného usnesení povinen.
9. K námitce podjatosti soudce Mgr. Davida Otevřela Ústavní soud poznamenává, že se s ní obecné soudy vypořádaly v samostatných rozhodnutích, a to v usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2012 č. j. 70 Nt 3649/2012-43, podle něhož tento soudce není z důvodů uvedených v §30 dost. 1 trestního řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci, a v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2013 č. j. 9 To 30/2013-71, kterým byla zamítnuta stížnost proti tomuto rozhodnutí. Poněvadž stěžovatel tato rozhodnutí nenapadá a nenavrhuje jejich zrušení, nebylo možné se touto námitkou zabývat ani v tomto řízení.
10. Z těchto důvodů neshledal Ústavní soud, že by napadenými usneseními došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu