ECLI:CZ:US:2013:4.US.1049.13.2
sp. zn. IV. ÚS 1049/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Milady Jurkovičové, zastoupené JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem, se sídlem Politických vězňů 934/15, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast č. j. 38 247/2008-638 ze dne 3. 12. 2010, proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu č. j. ČTÚ-12 111/2011-603 ze dne 8. 11. 2011, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 2/2012-13 ze dne 19. 1. 2012 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 17/2012-35 [zjevně správně č. j. 8 As 17/2012-32] ze dne 10. 1. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 27. 3. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast ze dne 3. 12. 2010 č. j. 38 247/2008-638, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 8.148,50,- Kč s příslušenstvím jako dluh za poskytování telekomunikačních služeb společností Telefónica Czech republic, a. s., a náklady řízení. Dále se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu z 8. 11. 2011 č. j. ČTÚ-12 111/2011-603, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatelky a kterým bylo rozhodnutí ze dne 3. 12. 2010 potvrzeno. Dále se stěžovatelka domáhá zrušení na tato rozhodnutí navazujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě z 19. 1. 2012 č. j. 22 A 2/2012-13, kterým byla její správní žaloba odmítnuta pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu se vztahovalo k soukromoprávnímu nároku. Konečně ústavní stížnost směřuje proti ve věci vydanému rozsudku Nejvyššího správního soudu z 10. 1. 2013 č. j. 8 As 17/2012-32 zamítajícímu kasační stížnost stěžovatelky.
Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se - souhrnně řečeno - koncentruje do tvrzení, že Český telekomunikační úřad neměl pravomoc ve věci mezi stěžovatelkou a společností Telefónica Czech republic, a. s., rozhodovat (nejednalo se o soukromoprávní spor), neboť vznik údajného nároku zmíněné telekomunikační společnosti vůči stěžovatelce spadá do období, když stěžovatelka podle svého tvrzení nebyla v pozici účastníka nebo uživatele služeb této společnosti. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatuje, že se ve své žalobě podané u krajského soudu domáhala vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci (k čemuž jsou i podle Nejvyššího správního soudu příslušné správní soudy). Nejvyšší správní soud pak podle stěžovatelky pochybil, tvrdí-li v napadeném rozhodnutí, že se vyslovení nicotnosti nedomáhala. Naznačeným postupem tak mělo dojít zejména k porušení základních práv (svobod), jakož i ústavněprávních principů garantovaných v čl. 2 odst. 2, v čl. 4 odst. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud konkrétně uvádí, že otázka, zda se ve věci stěžovatelky jednalo o spor plynoucí ze smluvního vztahu či nikoliv, byla správními orgány opakovaně řešena a její závěr je - jak plyne i z rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu - z ústavněprávního hlediska dostatečně argumentačně podložen.
Nejvyššímu správnímu soudu pak musí dát Ústavní soud zapravdu i v tom, že stěžovatelka návrh na vyslovení nicotnosti ve správní žalobě, jež předchází ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu, skutečně nevznesla. V žalobě se toliko jednou větou konstatuje, že se stěžovatelka v průběhu řízení před správním orgánem - budiž znovu zdůrazněno, že se správní orgán věcí stěžovatelky zabýval opakovaně - domáhala vyslovení nicotnosti a vyčerpala všechny řádné opravné prostředky. Za této situace, neshledal-li sám krajský soud rozhodnutí správního orgánu nicotným a stěžovatelka návrh na vyslovení nicotnosti v žalobě výslovně nevznesla, není důvod, aby odůvodnění rozhodnutí krajského soudu tento aspekt podrobně reflektovalo.
Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu