ECLI:CZ:US:2013:4.US.1060.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1060/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o návrhu stěžovatele Ivana Boublíka, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66/808, na zrušení nařízení města Mostu č. 1/2013 ze dne 10. 1. 2013, kterým se zakazuje šíření reklamy na některých veřejně přístupných místech mimo provozovnu, takto:
Návrh na zrušení nařízení města Mostu č. 1/2013 ze dne 10. 1. 2013, kterým se zakazuje šíření reklamy na některých veřejně přístupných místech mimo provozovnu, se odmítá.
Odůvodnění:
Ve svém podání označeném jako ústavní stížnost se navrhovatel domáhá zrušení shora označeného nařízení města Mostu, jež podle jeho názoru porušuje jeho základní právo podnikat dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod a čl. 16 Listiny základních práv Evropské unie.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že provádí reklamní činnost jako svou podnikatelskou činnost podle živnostenského zákona, a to mimo jiné vozidlem opatřeným audio zařízením, kterým šíří po městě Mostu různé druhy reklam. Do úpravy tohoto vozidla již stěžovatel investoval nemalé finanční prostředky a tyto by byly omezením reklamní činnosti předmětným nařízením města Mostu z velké části zmařeny. Uvedené nařízení také sníží tržby obchodníkům, kteří prostřednictvím jeho reklamy informovali o okamžitých slevách. Nařízení navíc nepřípustně zasahuje do působnosti jiných orgánů ustanovením čl. V odst. 1, ve kterém stanoví, že dohled nad dodržováním tohoto nařízení vykonává Městská policie Most. Vykonávání tohoto dozoru však podle stěžovatele přísluší krajskému živnostenskému úřadu. S ohledem na shora uvedené navrhovatel v závěru svého podání navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené nařízení města Mostu č. 1/2013 zrušil.
Podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky rozhoduje Ústavní soud o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud vázán podle čl. 88 odst. 2 Ústavy, pak v ustanovení §64 odst. 2 podrobně rozvádí, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení.
Navrhovateli zákon o Ústavním soudu přiznává aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení za předpokladu, že návrh spojí s ústavní stížností za podmínek uvedených v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, nebo jestliže jej připojí k návrhu na obnovu řízení za podmínek uvedených v ustanovení §119 odst. 4 citovaného zákona [srov. ustanovení §64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Dle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z takto pojaté akcesority návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení právního předpisu vyplývá, že zde musí být (vedle napadeného právního předpisu) nějaká skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (tj. rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci), a která nastala uplatněním napadeného právního předpisu, přičemž touto skutečností nemůže být právní předpis sám. Pak by totiž nešlo o akcesorický návrh, nýbrž o přímý návrh na zrušení právního předpisu, k jehož podání však fyzická osoba legitimována není.
Ačkoli navrhovatel své podání formálně označil jako ústavní stížnost, nelze je s ohledem na jeho obsah za ústavní stížnost považovat, jelikož navrhovatel nenapadá žádné pravomocné rozhodnutí v řízení, jehož byl účastníkem, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci. Ústavní soud již v několika svých rozhodnutích vyložil, co je, respektive co není tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94 ze dne 25. července 1994 a v usnesení I. ÚS 384/01 ze dne 10. července 2001 (obě dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud kvalifikoval návrh jako podaný někým zjevně neoprávněným a proto Ústavnímu soudu nezbylo než jej odmítnout podle §43 odst. 2 písm. b) z důvodu zjevné neoprávněnosti navrhovatele k podání takového návrhu dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu