ECLI:CZ:US:2013:4.US.123.13.1
sp. zn. IV. ÚS 123/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Tibora Bažalíka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012 čj. 16 Co 407/2012-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze vydaného v řízení o zaplacení 18 000 Kč.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel žaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení částky 18 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Újma měla vzniknout nesprávným úředním postupem - průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 580/2008. Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 18. 4. 2012 č. j. 14 C 124/2011-31 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil se závěrem, že délka řízení v trvání tří let a pěti měsíců nebyla nepřiměřeně dlouhá.
V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům odvolacího soudu oponoval. Namítl, že k průtahům v řízení ve věci sp. zn. 13 C 580/2008 přispěly zcela jiné faktory, než které vzal v úvahu Městský soud v Praze. Dle jeho názoru nešlo o problémy s právním posouzením jeho nároku na poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. či neustáleností judikatury, ale řízení zbytečně prodlužovala vadná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze či patnáctiměsíční délka řízení před dovolacím soudem. Stěžovatel též upozornil, že řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 trvalo o šest měsíců déle, než uvedl Městský soud v Praze, a to v důsledku vydání opravného usnesení.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ustanovení §13 odst. 1 věty třetí citovaného zákona je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nestanoví-li zákon žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obecné soudy tedy posouzením, zda orgán veřejné moci činil úkony v řízení, resp. vydal rozhodnutí v přiměřené době, ověřují správnost úředního postupu. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), však nelze vyjádřit numericky, neboť abstraktní hranice nepřiměřenosti doby řízení není obecně určitelná. V této souvislosti lze odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který při rozhodování o požadavku přiměřené lhůty jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces formuloval kritéria, kterými celkovou délku řízení poměřuje, a podle těchto kritérií postupuje i Ústavní soud, hodnotí-li průtahy v soudním řízení (poznámka pod čarou č. 1).
Podle přesvědčení Ústavního soudu Městský soud v Praze z těchto kritérií v nyní posuzované věci vycházel. Vzal v úvahu celkovou délku soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 580/2008 (poznámka pod čarou č. 2), ve kterém se stěžovatel domáhal proti České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného před ČSSZ, složitost řízení, jehož náročnost spatřoval nikoliv ve skutkových zjištěních, ale v právním posouzení délky původního řízení před ČSSZ, kdy o nároku stěžovatele na zaplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. nebylo pro rozkolísanost judikatury jednoznačně jasno, přihlédl též k tomu, že zpočátku nebylo pro soudní praxi jednoduché ani posouzení, jak nesprávný úřední postup odškodnit, a nevyhnul se též posouzení významu řízení pro stěžovatele a jeho jednání, stejně jako jednání orgánů veřejné moci v řízení.
Ústavní soud má za to, že Městský soud v Praze vzal v úvahu všechna požadovaná kritéria nutná k posouzení otázky, zda se k v konkrétním případě (ne)jedná o porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době. Skutková zjištění obecného soudu a z nich vyvěrající závěr, přiměřeným způsobem odůvodněný, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a že žalobu bylo třeba z tohoto důvodu zamítnout, Ústavní soud respektoval. Připomíná, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu nevstupuje, ledaže by příslušné závěry obecného soudu bylo možné označit za extrémní. Stejně tak nezasahuje, není-li právní norma interpretována způsobem, který odporuje jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, či nejde-li o právní argumentaci soudu svévolně a iracionálně vybočující z množiny možných významů zákona a z tohoto důvodu objektivně neakceptovatelnou. O takový postup v projednávané věci nešlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
--------------------------
1) Srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, část IV./b, dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz
2) Srov. stěžovateli známé usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. III.ÚS 243/12