ECLI:CZ:US:2013:4.US.1258.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1258/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Tomáše Cabicara, právně zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Crhou, Obchodní 41, Most, doručovací adresa: nám. TGM 2957/9A, Břeclav, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 8. 2011 č. j. 14 C 214/2007-230, Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2012 č. j. 13 Co 506/2011-343 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 3149/2012-359, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 18. 4. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se společně s ostatními třemi žalobci domáhal u Okresního soudu v Karlových Varech vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 42.392,- Kč, a to z titulu dlužného nájemného od 1. 3. 2002 do 31. 10. 2006. Okresní soud uložil žalovanému zaplatit jednotlivě každému z žalobců částku 5.320,- Kč s úrokem z prodlení z této částky (výrok I.), dále pak zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel s ostatními žalobci domáhal zaplacení částky 148.288,- Kč (výrok II.), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. - V.). K odvolání žalobců přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadených výrocích II. a III. Krajský soud v Plzni, jenž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. zamítající žalobu co do částky 132.968,- Kč s příslušenstvím potvrdil, současně jej co do částky 15.320,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit každému ze žalobců částku 3.830,- Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl odvolací soud i o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudkům okresního a krajského soudu si stěžovatel podal dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost, neboť v občanskoprávní věci bylo rozhodováno o plnění nepřevyšující 50.000,- Kč. Ve vztahu k rozsudku okresního soudu Nejvyšší soud řízení zastavil.
V podané ústavní stížnosti se stěžovatel zaměřuje na argumentaci stran počátku běhu promlčecí doby, kdy nesouhlasí s názorem soudu I. a II. stupně, podle nichž počíná tato doba běžet již dnem smrti zůstavitele.
III.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V předmětném případě odvíjí stěžovatel lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takový postup není v daném případě možný, neboť dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nepřípustnost nikoliv na základě uvážení Nejvyššího soudu, nýbrž proto, že v dané věci nebylo přípustné vůbec [procesní předpisy nepřipouští dovolání ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, resp. 100.000 Kč [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř]. O nepřípustnosti podání dovolání byl navíc stěžovatel odvolacím soudem řádně poučen. V dané věci se tedy ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 8. 2011 č. j. 14 C 214/2007-230 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2012 č.j. 13 Co 506/2011-343 neuplatní dobrodiní stanovené v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a lhůtu pro podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze v tomto případě odvozovat ode dne doručení rozhodnutí o dovolání. Ve vztahu k těmto rozhodnutím posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako opožděně podanou a odmítl ji podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel ústavní stížností formálně napadá i rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak ve vztahu k tomuto rozhodnutí neobsahuje jeho podání žádnou argumentaci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, musel se zabývat i ústavní stížností směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je sice podána včas (a je přípustná), avšak není opodstatněná. Závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je zcela v souladu s procesními předpisy [viz §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony]. Stěžovatel navíc podal dovolání i přes řádné poučení odvolacího soudu o jeho nepřípustnosti.
Spatřuje-li stěžovatel protiústavnost v procesním postupu Nejvyššího soudu, nelze mu dát za pravdu. Předpokladem čerpání opravných prostředků je zpravidla splnění zákonem stanovených podmínek pro jejich čerpání. Za situace, kdy tyto podmínky naplněny nejsou, nemůže soud, potažmo státní orgán přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí. V dané věci je tedy zcela bezpředmětné, že stěžovatel vytyčil otázku zásadního právního významu, pokud nebyly splněny všechny předpoklady pro čerpání daného opravného prostředku (dané mimo jiné ustanovením §237 odst. 1 písm. c) zákona č 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost, pokud směřovala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu