ECLI:CZ:US:2013:4.US.1304.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1304/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Priputena, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Mastnou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 8, Modřínová 1478/34, proti usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 3. října 2012 č. j. 6 EXE 2552/2012-9 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. února 2013 č. j. 24 Co 383/2013-19, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §28 ve slovech "kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný" a ustanovení §38 odst. 1 věty prvé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. prosince 2012, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §28 ve slovech "kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný" a ustanovení §38 odst. 1 věty prvé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. prosince 2012, se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. dubna 2013, se stěžovatel domáhal podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné postavení účastníků před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení §28 ve slovech "kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný" a ustanovení §38 odst. 1 věty prvé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. prosince 2012.
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Prachaticích usnesením napadeným ústavní stížnosti nařídil podle vykonatelného exekutorského zápisu sp. zn. 040 EZ 02/12 sepsaného dne 20. září 2012 soudním exekutorem Exekutorského úřadu Prachatice k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 10 000,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek stěžovatele a provedením této exekuce pověřil JUDr. Milana Makariuse, soudního exekutora Exekutorského úřadu se sídlem v Praze. Výše citované usnesení napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém uvedl, že soud prvního stupně sice postupoval správně, když exekuci na jeho majetek nařídil, neboť je pravdou, že si od oprávněného půjčil částku 10 000,- Kč, kterou ve lhůtě nevrátil, a také je pravdou, že v exekutorském zápise svolil k přímé vykonatelnosti. V čem však soud prvního stupně dle názoru stěžovatele pochybil, je to, že pověřil vedením exekuce exekutora se sídlem v Praze, neboť vzdálenost jeho bydliště a sídla pověřeného exekutora je 150 km a je tedy neúčelné a nehospodárné, aby exekuci proti němu vedl exekutor, jehož sídlo je od jeho bydliště tak vzdáleno. Krajský soud v Českých Budějovicích, usnesením rovněž napadeným ústavní stížností, odvolání stěžovatele odmítl, neboť stěžovatel ve svém odvolání nenamítal žádnou ze skutečností, jež exekuční soud při nařizování exekuce zkoumá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že je neúčelné a nehospodárné, aby exekuci proti jeho osobě vedl exekutor, jehož sídlo je vzdáleno 150 km od jeho bydliště. Takovým postupem se cítí být poškozen, neboť mohou vznikat zcela neodůvodněné náklady exekutora a současně je v podstatě diskvalifikován z možnosti nahlédnout do spisu a seznámit se s jeho obsahem, což je dle jeho názoru jednoznačně jeho procesní právo. Stěžovatel rovněž tvrdil, že je nepřípustné, aby některý z účastníků měl možnost sám ovlivnit, jaký soudní exekutor bude exekuci provádět, což je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků v řízení. Z důvodu porušení namítaných práv stěžovatel má za to, že je na místě zrušit napadená ustanovení exekučního řádu.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu řízení a polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací se celou věcí podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Odvolací soud stěžovateli vysvětlil, které skutečnosti je oprávněn při nařizování exekuce zkoumat a z jakého důvodu proto podané odvolání stěžovatele v souladu s ustanovením §44 odst. 7 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, odmítl. V závěrech učiněných tímto soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci odvolacího soudu znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení napadených ustanovení exekučního řádu odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. května 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu