ECLI:CZ:US:2013:4.US.1425.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1425/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti 1/ Ing. Martina Šlaise, 2/ Michala Šorma a 3/ Jána Kozubíka, všech zastoupených JUDr. Václavou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 1, Politických vězňů 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013 č. j. 21 Cdo 4446/2011-337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. května 2013, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 14 C 39/2007 bylo zjištěno, že stěžovatelé se domáhali proti žalovanému Statutárnímu městu Hradec Králové zaplacení částek 1/ 50 988,- Kč s úroky z prodlení, 2/ 77 996,- Kč s úroky z prodlení a 3/ 63 812,- Kč s úroky z prodlení z důvodu doplatku platu za leden 2004 až prosinec 2006 za dobu přestávek v práci na oddech a jídlo. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. června 2010 č. j. 14 C 39/2007-257 žalobu zamítl.
K odvolání podanému stěžovateli Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. dubna 2011 č. j. 21 Co 523/2010-289 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu tím, že v případě stěžovatelů - strážníků městské policie, nešlo při výkonu jejich služby o práci, kterou nelze přerušit a pokud jim byl poskytován časový prostor pro jídlo a oddech, tak jak vyplynulo z provedeného dokazování, nešlo o "pouhou" přiměřenou dobu pro oddech a jídlo, ale o přestávku v práci na jídlo a oddech, která se do pracovní doby nezapočítává [§89 odst. 1, 5 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce")] a proto za tuto dobu stěžovatelům mzda nenáležela (§111 odst. 1 zákoníku práce). Nicméně odvolací soud se se stěžovateli ztotožnil v obecné rovině potud, že po dobu přestávky nemá zaměstnanec povinnost konat pro zaměstnavatele práci, neboť nejde o pracovní dobu. To ovšem neznamená, že nemůže být v tomto časovém úseku nijak svým zaměstnavatelem omezen. Takový restriktivní výklad by podle názoru odvolacího soudu neodpovídal potřebám běžného života.
Stěžovatelé 1/ a 3/ napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud v rozsudku napadeném ústavní stížností konstatoval, že dovolání směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné. Dovolací soud rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal a dovodil, že dovolání není opodstatněné. Dovolací soud setrval na názoru (k němuž se hlásí i odvolací soud), že v případě, poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci podle ustanovení §89 odst. 1, věty první, zákoníku práce pracovní přestávku na jídlo a oddech, dochází v daném časovém úseku k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce, zatímco povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu pro oddech a jídlo podle ustanovení §89 odst. 1, části druhé věty před středníkem, zákoníku práce, se vztahuje na případy, kdy výkon práce z provozních důvodů přerušen být nemůže a zaměstnanec je povinen konat práci podle pracovní smlouvy nepřetržitě po celou směnu. Okolnost, v jakém oděvu a jak ustrojen zaměstnanec tráví přestávku v práci, není podle závěrů učiněných dovolacím soudem z hlediska ustanovení §35 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce významná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zopakovali průběh řízení před obecnými soudy a v petitu ústavní stížnosti navrhovali zrušení rozsudku dovolacího soudu. Stěžovatelé namítali, že v jejich věci nebyly zkoumány všechny okolnosti případu, neboť dovolací soud se nezabýval otázkou zásadního právního významu ani otázkou, zda může zaměstnavatel omezovat zaměstnance interními předpisy v době přestávky na jídlo a oddech, zejména zda je oprávněn přikázat zaměstnanci, aby v této době byl ozbrojen a nevzdaloval se z místa výkonu služby.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3), to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V posuzované věci podali dovolání stěžovatelé 1/ a 3/. Druhý stěžovatel dovolání nepodal. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit. Podání dovolání je tak nezbytné považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ve vztahu ke druhému stěžovateli, se jedná o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu předložená tvrzení prvního a třetího stěžovatele, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že dovolací soud se celou věcí řádně zabýval, pokud jde o otázku zásadního právního významu, dovodil, že dovolání je přípustné, neboť otázka povahy a vzájemného vztahu "pracovní přestávky na jídlo a oddech" a "přiměřené doby pro jídlo a oddech" nebyla dosud dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena. V odůvodnění svého rozsudku pak své zamítavé rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Lze konstatovat, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pokračují v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňovali již dříve. Nepřípustně očekávají, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci Nejvyšším soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelů zaručeného ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatelům se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout ve vztahu ke druhému stěžovateli podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a ve vztahu k prvnímu a třetímu stěžovateli podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. června 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu