ECLI:CZ:US:2013:4.US.1445.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1445/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Šteinera, právně zastoupeného advokátem Mgr. Zdeňkem Honzíkem, Rooseveltova 16, Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 54 Co 539/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 5. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozsudku městského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z předmětné ústavní stížnosti a napadených rozsudků obecných soudů vyplývá, že stěžovatel jako kupující uzavřel dne 4. 6. 2007 se Svitlanou Kovach kupní smlouvu na auto Mercedes, a to za kupní cenu 357.000,- Kč. Následně bylo proti prodávající zahájeno trestní stíhání, v jehož rámci prodávající dne 2. 7. 2007 vydala prodané auto Policii ČR. Dne 7. 11. 2008 bylo rozhodnuto o vrácení auta žalobci s odůvodněním, že vydané věci již není pro další řízení třeba. Dne 1. 12. 2008 bylo auto stěžovateli fakticky vráceno, a to bez technického osvědčení, od něhož si nechal dne 25. 3. 2009 zhotovit duplikát. Stěžovatel následně neúspěšně žaloval z titulu náhrady škody Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení částky 370.550,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 však dospěl k závěru, že ke vzniku škody nedošlo a žalobu zamítl. K podanému odvolání městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel konstatuje, že zadržování vozidla Policií ČR bylo zcela nedůvodné, neboť již jeden měsíc po jeho zadržení vyšlo najevo, kdo je jeho skutečným vlastníkem. I přes aktivní přístup stěžovatele bylo dotčené vozidlo neustále bez jakékoliv příčiny zadržováno. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by jednáním či postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo ke vzniku škody, neboť mu byla upírána jeho vlastnická práva. Pokud došlo k popisovanému jednání, a to je nesporné, stěžovateli vznikla škoda, která byla vyčíslena znaleckým posudkem. Příčinná souvislost mezi jednáním a následkem je tedy dána.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Dle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě rozhodující otázka prokázání vzniku škody, což se stěžovateli zjevně nepodařilo. Škoda je konstantně definována jako majetková újma, kterou lze objektivně vyčíslit v penězích. Přitom tato může vystupovat v podobě škody skutečné či ušlého zisku. Stěžovatel ve svém návrhu neuvádí žádné okolnosti svědčící o tom, že by v důsledku zabavení auta došlo ke snížení či ztrátě jeho zisku a stejně tak ani netvrdí, že by došlo k faktickému poškození vozidla. Jediným důkazem, z něhož odvíjí výši vzniklé škody je znalecký posudek, jímž byla určena cena vozidla ke dni 25. 3. 2009 na částku 339.450,- Kč. Stanovení aktuální ceny vozidla však nevypovídá ničeho o vzniku jakékoliv škody. V podstatě se jedná o porovnání dvou znaleckých ohodnocení téhož předmětu v různé době. Přitom samotný posun v ceně vozidla nelze bez dalšího označit za škodu. Ta by mohla vzniknout např. tím, že by stěžovatel v důsledku zabavení vozidla nemohl realizovat prokázané obchodní příležitosti nebo by nevyužíváním vozidla došlo prokazatelně ke zvýšení nákladů na přepravu, případně by stěžovatel nemohl využít reálnou nabídku na prodej vozu za určitou cenu anebo pokud by bylo auto stěžovateli vráceno fyzicky poškozeno apod. Nic takového však v dotčeném řízení prokázáno nebylo. Pochopitelně lze namítnout vznik tzv. morálního opotřebení, ovšem k tomu by nevyhnutelně došlo, ať by měl auto v držení stěžovatel či policejní orgán. O vzniku škody z tohoto důvodu tak rovněž nelze hovořit.
S ohledem na výše uvedené, považuje Ústavní soud rozsudky obecných soudů za ústavně konformní a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu