ECLI:CZ:US:2013:4.US.1456.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1456/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou ve věci ústavní stížnosti JUDr. Štěpána Maška, právně zastoupeného advokátem JUDr. Vlastimilem Staňkem, Komenského 939/21a, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 17. 8. 2012 č. j. 1 T 98/2006-1859 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. 4. 2013 č. j. 55 To 43/2013-1949, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů, a to v souladu s ustanovením §151 odst. 2 a 3 zákona č. 141/1961 Sb. s přihlédnutím k vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů. Celková výše náhrady byla stanovena na částku 55.008 Kč, ve vztahu ke zbytku návrhu, tj. k částce 5.244,- Kč byl návrh stěžovatele zamítnut. Podaná stížnost byla krajským soudem zamítnuta.
Stěžovatel ve svém návrhu nesouhlasí se způsobem výpočtu odměny, neboť tato je pro něj s ohledem na v minulosti provedené snížení odměny až o desítky procent značně nevýhodná oproti dřívější právní úpravě. Stěžovatel dále uvádí, že funkce obhájce je specializovanou činností vyžadující odborné předpoklady. Snížení odměny o 30% se proto jeví jako zcela neadekvátní v porovnání s ostatními státem uplatňovanými restrikcemi. Přijetím vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 399/2010 Sb. ze sebe stát učinil privilegovaný subjekt, který má bez dalšího právo na mimosmluvní odměnu o 30% nižší, než ostatní fyzické osoby. Jedním ze znaků právního státu je existence právní jistoty a respektování zásady, že úmluvy by měly být dodržovány. V předmětném případě si stát "objednal" u stěžovatele poskytnutí právní služby a v průběhu jejího poskytování změnil podmínky pro přiznání odměny, aniž by poskytovatel služby mohl jakkoli reagovat. Uvedeným postupem dochází dle stěžovatele k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Dle náhledu Ústavního soudu nebyla v předmětném případě výše uvedená premisa naplněna.
Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu