ECLI:CZ:US:2013:4.US.1547.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1547/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Lukáše Danisze, t. č. Vazební věznice, P. O. BOX 28, 701 28 Ostrava, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, AK se sídlem Josefa Skupy 1639/21, 708 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. 7 To 95/2013 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2013 sp. zn. 5 T 182/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených vazebních rozhodnutí. Stěžovatel zpochybnil přetrvávající důvody útěkové a předstižné vazby, uvedl, že nemá v úmyslu uprchnout či se skrývat a vyhýbat trestnímu stíhání či trestu, nemá dokonce v úmyslu páchat žádnou trestnou činnost a hodlá se aktivně účastnit trestního řízení a uplatňovat svá práva na obhajobu. Dle jeho přesvědčení byla nabídnutá peněžitá záruka, překračující výši škody stanovenou v obžalobě, dostatečná pro to, aby trestní stíhání bylo proti němu vedeno na svobodě.
Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel je trestně stíhán pro skutky kvalifikované jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit celkem sedmi útoky páchanými od května 2012 do 8. 7. 2012 se způsobenou celkovou škodou ve výši 193 000 Kč. Stěžovatel je vazbě od 19. 10. 2012 a o jejím trvání z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu soud rozhodl v hlavním líčení v lednu 2013.
Dne 5. 2. 2013 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby s návrhem na přijetí některého z opatření nahrazujících vazbu. Okresní soud v Ostravě podle ustanovení §71a tr. řádu žádost zamítl, nepřijal písemný slib obžalovaného a nabídku záruky dohledu probačního úředníka [§73 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu] ani nabídku peněžité záruky [§73 odst. 2 písm. b) tr. řádu]. V nařízeném vazebním zasedání přezkoumal obsah trestního spisu a konstatoval, že stále trvají důvody vazby, pro něž byl stěžovatel omezen na osobní svobodě již v přípravném řízení a na jejichž základě rozhodl o trvání vazby krátce před podáním projednávaného návrhu. Podrobný výčet důvodů, o které okresní soud opřel svoje rozhodnutí, netřeba blíže rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i soudu známa. Po uvážení všech okolností trestní věci dospěl soud rovněž k závěru, že účelu vazby nelze dosáhnout přijetím náhradních institutů. Stěžovatel je opakovaně stíhán pro speciální recidivu a jeho osoba, ani styl a způsob života, jaký vede, nebyly pro soud dostatečnou zárukou, že dodrží stanovená omezení. Dostačující zárukou se nejevila ani nabídnutá peněžitá částka ve výši 200 000 Kč, která nepocházela ze stěžovatelových zdrojů ani od rodinných příslušníků, ale od kamarádů, což soud vedlo k výrazným pochybnostem, zda by peníze od cizích osob byly dostatečným zajištěním stěžovatele, který svým dosavadním chováním dával najevo, že cizí majetek a cizí finanční prostředky zcela nerespektuje. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě zamítl jako nedůvodnou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ve své dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně konstatoval, že do úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další]. Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo jeho zásah, však v projednávané věci neshledal.
Dle ověření Ústavního soudu se Okresní soud v Ostravě dostatečně zabýval všemi argumenty, které stěžovatel uvedl v žádosti o propuštění z vazby, ověřil, zda trvají konkrétní skutečnosti odůvodňující oba důvody vazby, a přezkoumatelným způsobem vysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se stěžovatel bude chovat způsobem, pro který byl vzat do vazby. Okresní soud též vážil, zda lze vazbu nahradit dohledem, slibem nebo zárukou ve smyslu ustanovení §73 a §73a tr. řádu, a z jeho rozhodnutí zřetelně vyplývá, že vzhledem k povaze trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, a k jeho osobě považoval vazbu za opatření nezbytné k dosažení účelu trestního řízení, tzn. že ji nelze nahradit jinými, trestním řádem upravenými instituty. Stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě projednal, na uplatněné námitky stěžovatele náležitým způsobem reagoval a důvody, pro které stížnost zamítl, přiměřeným a přezkoumatelným způsobem vyložil. Úvahy soudů obou stupňů v jejich souhrnu, jež byly způsobilé založit důvodnou obavu z následků, jimž má útěková a předstižná vazba čelit, lze podřadit pod výraz (ústavně souladného) nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatel argumentoval porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud jeho porušení neshledal, stejně jako i principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, tj. zda rozhodnutí byla vydána na základě zákona a dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Stěžovatelova ústavně právní argumentace ostatně nepřinesla nic nového než pouhé opakování námitek, jež byly uplatněny již v řízení před soudy obou stupňů.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2013
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu