ECLI:CZ:US:2013:4.US.1643.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1643/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti B. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Danielem Procházkou, advokátem se sídlem Božetěchova 866/9, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013 č. j. 3 Tdo 148/2013-25, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 4. 2012 č. j. 55 To 83/2012-401 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2012, č. j. 6 T 165/2011-359, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Postupem soudů mělo dojít také k porušení principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Porušeno mělo být i stěžovatelovo právo nebýt zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny. Konečně, podle stěžovatele byly porušeny i čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byl stěžovatel výrokem II. napadeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným usnesením zamítl. Následné dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel poté podal ústavní stížnost. Napadená rozhodnutí podle něj nejsou přesvědčivá, jelikož si provedené důkazy vzájemně odporují a soudy v procesu zjišťování skutkového stavu postupovaly zcela svévolně, když důkazy v neprospěch stěžovatele bez řádného odůvodnění upřednostnily před důkazy hovořícími ve stěžovatelův prospěch. Konkrétně soudy bez přesvědčivého argumentu upřednostnily výpovědi svědků v přípravném řízení oproti výpovědím z hlavního líčení. Tím měla být porušena zásada presumpce neviny. K porušení této zásady mělo dojít také nesprávným posouzením znaleckého zkoumání. Z něj, jak uvádí stěžovatel, vyplývá pouze to, že některé předměty mohly sloužit k výrobě metamfetaminu z pseudoefedrinu. Nedokazuje však, že k tomuto účelu skutečně sloužily.
Stěžovatel také namítá porušení práva na obhajobu, jelikož důkaz v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nebyl původně součástí spisu a byl soudu předložen až po podání obžaloby. Stěžovateli tím bylo znemožněno účinně se proti navrženému důkazu bránit.
Nejvyššímu soudu je pak vyčítáno, že se s extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, který je výsledkem výše uvedeného postupu nalézacího a odvolacího soudu, vůbec nevypořádal.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholným článkem soustavy obecných soudů, a přezkum nad jejich činností mu proto v rovině jednoduchého práva nepřísluší. Oprávněn zasáhnout je pouze ve chvíli, kdy v rozhodovací činnosti soudů shledá porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti poukazuje na "extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými", jeho námitky však spíše poukazují na údajně nesprávné zjištění skutkového stavu. Po Ústavním soudu je tak požadován přezkum obecnými soudy provedeného hodnocení důkazů, k čemuž ovšem vzhledem k výše uvedenému zásadně není oprávněn.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že důvod k jeho zásahu je v těchto případech dán pouze výjimečně, a to zejména tehdy, pokud dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou dále povinny svá rozhodnutí důkladně odůvodnit a detailně popsat důkazní postup, přičemž odůvodněn musí být i závěr o spolehlivosti použitých důkazních pramenů. Možnost kasačního rozhodnutí je dána také tehdy, jestliže skutková zjištění obecných soudů jsou s vykonanými důkazy v extrémním nesouladu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4177/12 ze dne 13. 3. 2013).
V nyní posuzované věci Ústavní soud takové pochybení neshledal. Odůvodnění nalézacího soudu je precizně vypracované a jeho závěry jsou podpořeny spolehlivým a různorodým důkazním materiálem. Soud také srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil změněným výpovědím svědků. Z rozhodnutí je dále patrné, že všechny důkazy byly soudem hodnoceny ve vzájemné souvislosti, což naopak neučinil stěžovatel, když v ústavní stížnosti poukazuje na nepřesvědčivost jednotlivých izolovaně zkoumaných důkazů. Proces zjišťování skutkového stavu tak rozhodně nelze označit za svévolný. Jelikož prvostupňové rozhodnutí zároveň adresuje prakticky všechny námitky posléze uvedené v ústavní stížnosti, lze na něj ve zbytku odkázat.
Pro úplnost Ústavní soud zdůrazňuje, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným. I přes tyto rozpory může totiž soud dojít ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu, aniž by tím byl porušen princip presumpce neviny či zásada "in dubio pro reo" (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 37/02 ze dne 9. 4. 2002).
Pokud jde o námitku stran porušení stěžovatelova práva na obhajobu, také zde se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací soudů obecných. Z ústavního hlediska je v tomto případě podstatné, že důkaz byl během hlavního líčení proveden řádně a stěžovatel na něj mohl adekvátně reagovat. Právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům navíc mohlo být realizováno i prostřednictvím odvolání, kde stěžovatel měl možnost reagovat na všechny skutečnosti, na základě kterých soud prvního stupně rozhodl. Z práva na soudní a jinou právní ochranu (konkrétně z čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 ani z čl. 40 odst. 3 Listiny) nevyplývá stěžovatelovo právo být seznámen s veškerými důkazy ještě před zahájením hlavního líčení. Nelze též opomenout, že důkaz odposlechem byl použit pouze jako důkaz doplňující, přičemž stěžejní důkazy byly obžalovanému dobře známy.
Stěžovatel dále vyčítá Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal s námitkami poukazujícími na extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a z něj vyvozeným právním závěrem soudu prvního stupně. Jak ovšem Nejvyšší soud v odůvodnění správně uvedl, stěžovatelova argumentace tímto směrem ve skutečnosti nemířila. Předpoklady pro odlišné právní posouzení věci stěžovatel spatřoval v tom, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav, nikoli v odlišné právní kvalifikaci takto zjištěného skutkového stavu. Jinými slovy, jeho argumentace byla stejně jako v ústavní stížnosti založena na údajně nesprávném zhodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu. Nejvyšší soud přitom stěžovateli vysvětlil, proč mu přezkum hodnocení důkazů nepřísluší.
V souladu s judikaturou Ústavního soudu se dovolací soud zároveň v dostatečné míře vypořádal s otázkou, zda mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem neexistuje extrémní rozpor, přičemž došel k závěru, že tomu tak není. S tím ostatně Ústavní soud bezezbytku souhlasí. Nejvyšší soud (stejně jako soud odvolací) také stěžovateli vysvětlil, proč nebylo možno přiznat opodstatnění jeho námitce, že se nedopustil zvlášť závažného zločinu, nýbrž toliko zločinu. Lze tedy shrnout, že v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla shledána žádná pochybení ústavního charakteru.
Ústavní soud uzavírá, že řízení vedené proti stěžovateli lze jako celek označit za spravedlivé. Nalézací soud ke svému rozhodnutí došel na základě pečlivě provedeného dokazování, důkazy byly posouzeny ústavně konformním způsobem a na veškeré stěžovatelovy námitky bylo adekvátně reagováno. Stěžovateli byl také zajištěn dostatečný prostor k vlastní obhajobě. Žádná pochybení ústavních rozměrů nebyla shledána ani v řízení před odvolacím a dovolacím soudem.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2013
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu