ECLI:CZ:US:2013:4.US.1703.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1703/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů Tomáše Hanzla a Mgr. Miroslava Špadrny, oba zastoupeni Mgr. Janem Boučkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2012 č. j. 30 Cdo 1275/2011-314 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010 č. j. 15 Co 221/2010-254 ve výrocích II., III., VI., VII. a VIII., za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a principu rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatelé žalobou podanou dne 10. 3. 2008 uplatnili nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou průtahy v řízení a nepřiměřenou délkou řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 2009 č. j. 18 C 105/2008-183 soud prvního stupně uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") povinnost zaplatit prvému stěžovateli 80.000,- Kč (výrok I.), v části, v níž se pak tento stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 220.000,- Kč (výrok II.) a částky 40.000,- Kč (výrok III.), žalobu zamítl. Dále obvodní soud rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit druhému stěžovateli částku 50.000,- Kč (výrok IV.) a částku 5.000,- Kč (výrok V.) a zamítl ve vztahu k tomuto stěžovateli zaplacení částky 25.000,- Kč (výrok VI.). Ve výrocích VII. a VIII. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů i vedlejší účastnice Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích (II., III., VI.) a ve výrocích o nákladech řízení (VII., VIII.) jako věcně správný potvrdil.
3. Stěžovatelé rozsudek Městského soudu v Praze následně napadli současně jak dovoláním, tak i ústavní stížností. Podané dovolání Nejvyšší soud ve všech jeho částech odmítl usnesením ze dne 21. 2. 2012 č. j. 30 Cdo 1275/2011-314 jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. O podané ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud odmítavým usnesením ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3612/10 podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako o návrhu zjevně neopodstatněném.
4. Jak Ústavní soud shledává, je tato v pořadí druhá ústavní stížnost v dané věci v zásadě totožná ve všech uplatněných námitkách a použité argumentaci s obsahem dříve podané ústavní stížnosti ze dne 20. 12. 2010, navíc pak směřuje i proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2012.
5. Meritum nyní posuzované ústavní stížnosti představují shodně námitky stěžovatelů, že odvolací soud v dané věci nerespektoval jejich právo na to, aby ve skutkově a právně obdobných věcech bylo rozhodováno shodně, v čemž stěžovatelé spatřují porušení principu rovnosti v právech. Poukazují v tomto ohledu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 ze dne 20. 5. 2009, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10 a "Manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na případy odškodňování průtahů v řízení", vypracovaný Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, které podle názoru stěžovatelů nebyly odvolacím soudem při rozhodování v jejich věci zohledněny, byť má zmíněný "Manuál" pouze charakter doporučení. Odvolací soud a potažmo Nejvyšší soud tak zasáhly i do práva stěžovatelů na soudní ochranu a stěžovatelé s ohledem na výše uvedenou argumentaci v závěru ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem a po vzetí v úvahu všech stěžovateli předložených tvrzení Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že by došlo k porušení tvrzených základních práv.
7. Jak již Ústavní soud uvedl v odůvodnění svého dřívějšího odmítavého usnesení ze dne 10. 1. 2011 k předcházející obsahově shodné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3612/10, stěžovatelé v podstatě polemizují se závěry, ke kterým obecné soudy dospěly při posuzování výše nemajetkové újmy v jejich věci. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
8. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se soud odvoláním stěžovatelů zevrubně zabýval a odpovídajícím způsobem zdůvodnil, proč se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i proč neměl ani důvodu odchýlit se od skutkových zjištění, které nebyly mezi účastníky sporné, neboť soud prvního stupně správně zachytil obsah projednávaných věcí obou stěžovatelů a zcela konkrétně ve svém rozhodnutí uvedl podrobný popis řízení a jeho závěry o tom, že v těchto řízeních došlo k průtahům. Argumentaci odvolacího soudu tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, přičemž jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Dovolací soud pak dospěl po seznámení se s podaným dovoláním k závěru, že mu přísluší zabývat se pouze výrokem II. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ostatními napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč. U posuzovaného výroku II. pak Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelé nenamítají nesprávnost postupu odvolacího soudu podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, přičemž pouhý nesouhlas stěžovatelů s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání z pohledu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Úvahy odvolacího a potažmo i nalézacího soudu Nejvyšší soud neshledal za příčící se závěrům dosaženým v judikatuře Nejvyššího soudu i konstantní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. V ostatní argumentaci k námitkám stěžovatelů směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu pak Ústavní soud odkazuje na své usnesení ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3612/10, ve kterém reagoval na stěžovateli dříve podanou a obsahově shodnou ústavní stížnost.
9. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelů Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo o stěžovateli tvrzeném porušení jejich ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu