ECLI:CZ:US:2013:4.US.1809.13.2
sp. zn. IV. ÚS 1809/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 20. června 2013 o ústavní stížnosti Jitky Pourové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Na Příkopě 958/25, proti rozhodnutí Ministerstva dopravy - odboru pozemních komunikací ze dne 10. 5. 2013 č. j. 329/2013-120-STSP/2, rozhodnutí - stavební povolení vydané Krajským úřadem Libereckého kraje dne 4. 3. 2013 č. j. OD 1105/2012-16/280.13/Ap KULK 17271/2013 a návrhu na odložení účinnosti rozhodnutí Ministerstva dopravy - odboru pozemních komunikací ze dne 10. 5. 2013 č. j. 329/2013-120-STSP/2 do rozhodnutí o podané ústavní stížnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje odložení účinnosti rovněž uvedeného rozhodnutí Ministerstva dopravy - odboru pozemních komunikací.
V ústavní stížnosti uvádí, že stavebním povolením na stavbu II. etapy silnice I/35 Bílý Kostel - Hrádek nad Nisou jsou dotčeny pozemky, u nichž bylo stěžovatelce rozhodnutím Magistrátu města Liberec ze dne 24. 5. 2012 č. j. SURR/7130/025903/10-Ře ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 28. 8. 2012 č. j. OÚPSŘ 220/2012-333 odňato a omezeno vlastnické právo. Toto rozhodnutí o vyvlastnění napadla stěžovatelka žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec dle části páté zákona občanského soudního řádu (vedenou pod sp. zn. 62 C 70/2012). Soud žalobu usnesením ze dne 1. 3. 2013 č. j. 62 C 70/2012-131 odmítl pro údajné nezachování lhůty. Stěžovatelka odmítavé usnesení soudu napadla odvoláním, o němž dosud Vrchní soud v Praze nerozhodl.
Stěžovatelka si je vědoma toho, že dosud s konečnou platností nevyčerpala procesní prostředek ochrany formou správní žaloby a lze na její ústavní stížnost pohlížet z hlediska zákona jako na nepřípustnou. Navrhuje, aby Ústavní soud na její věc aplikoval přiměřeně ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a přijetí její ústavní stížnosti neodmítl, neboť je důvodný předpoklad, že za dobu uplynuvší v řízení před správními soudy může stěžovatelce vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Stavebník totiž nepochybně hodlá přistupovat ke stavebnímu povolení aprobovanému napadeným rozhodnutím na základě principu "bona fidae" a považovat rozhodnutí za nepochybnou legitimaci k urychlenému provedení stavby. Na základě signálů z místa zamýšlené stavby již k zahájení stavebních prací dochází, čímž může stěžovatelce vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Nevyčkáním na pravomocné rozhodnutí soudu o žalobě podané stěžovatelkou je správním orgánem ignorováno její právo na účinnou soudní ochranu. Pokud by stěžovatelka vyčkávala na pravomocné skončení věci projednávané podle norem správního soudnictví, bezpochyby by již řešení otázky bylo z praktického hlediska bezvýznamné.
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. V projednávané věci si je stěžovatelka vědoma nevyčerpání procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, nicméně se domáhá, a to bez bližšího upřesnění, postupu dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Dle uvedeného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle odst. 1 §75 uvedeného zákona, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo; nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
V dané věci je však evidentní, že se nejedná o ústavní stížnost směřující proti pravomocnému rozhodnutí, které svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Stěžovatelka příslušný opravný prostředek využila, ale dosud o něm nebylo rozhodnuto.
Stejně tak se v projednávané věci nejedná o případ, kdy by v řízení o opravném prostředku docházelo ke značným průtahům, jež by stěžovatelce mohly způsobit závažnou újmu. Ostatně stěžovatelka pouze hypoteticky uvádí, že v řízení u vrchního soudu by při vyřizování jejího odvolání podaného dne 6. 6. 2013 k průtahům dojít mohlo.
Ústavní soud proto v uvedené věci neshledal důvod k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy k přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jde tedy o krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Zásada subsidiarity ústavněprávního přezkumu a z ní plynoucí zásada minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá, se proto projeví i v nyní souzené věci. Stěžovatelkou navrhovaným zrušením rozhodnutí správních orgánů by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasahoval do činnosti obecných soudů za situace, kdy stěžovatelka dosud má možnost realizovat svá práva a hájit svůj právní názor v dalším řízení (za předpokladu, že v souladu se zákonem řádně využila opravné prostředky).
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje, Ústavní soud stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti (účinnosti) napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj