ECLI:CZ:US:2013:4.US.1908.11.2
sp. zn. IV. ÚS 1908/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o společné ústavní stížnosti manželů Ing. Josefa Rakovského a Eleny Mjartanové, oba zastoupeni JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. května 2010 č. j. 9 C 151/2009-71, ve znění opravného usnesení ze dne 19. srpna 2010 č. j. 9 C 151/2009-118 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2011 č. j. 64 Co 471/2010-182, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce úpadce - Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé včas zaslaným a jinak formálně bezvadným návrhem zahájili u Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížností napadali shora označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být zasaženo do jejich základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na účinné opravné prostředky dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud o návrhu na přednostní vyřízení věci a odkladu vykonatelnosti rozhodl usnesením ze dne 11. 8. 2011 zvlášť, když zákonné prvky pro takový postup neshledal.
II.
3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť rozhodné okolnosti se souladně podávají z kopie napadených rozhodnutí a skutečně velmi obsáhlé ústavní stížnosti.
4. Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelů podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti žalovanému Pražskému stavebnímu bytovému družstvu na určení vlastnictví k nemovitostem, v této žalobě blíže uvedeným. Stěžovatelé nesplnili jednu ze tří zákonných podmínek pro nabytí vlastnického práva vydržením, a to podmínku oprávněné držby, jelikož se zřetelem ke všem okolnostem nebyli, ani nemohli být, v dobré víře, že jim uvedené nemovitosti patří.
5. Za podstatné považoval to, že stěžovatelé uzavřeli s právním předchůdcem vedlejšího účastníka (dále jen "žalovaným") v roce 1993 písemnou smlouvu o smlouvě budoucí, která založila povinnost žalovaného na uzavření smlouvy o majetkovém převodu, tj. kupní smlouvy, v určitém termínu (§50a obč. zák.). Tomu odpovídalo právo stěžovatelů získat v budoucí době k předmětným nemovitostem vlastnické právo. Na tom nic nemění ujednání účastníků o široce stanovené a pozměněné lhůtě, ve které má být budoucí smlouva uzavřena, ani to, že dosud uzavřena nebyla. Od okamžiku uzavření zmíněné smlouvy věděli stěžovatelé, že ve sjednaném termínu teprve dojde k uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva. Nemůže být proto pochybností o tom, že stěžovatelé od počátku nemohli být subjektivně ani objektivně v dobré víře, že jim předmětné nemovitosti náleží. O tom svědčí jednoznačně také požadavek stěžovatelů, když v roce 2008 požádali ve formě písemné výzvy žalovaného, aby s nimi uzavřel smlouvu o převodu vlastnictví.
6. Městský soud v Praze k podanému odvolání rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Z obsahu projevů vůle, které stěžovatelé označovali za kupní smlouvu, i odvolací soud dovodil, že tím zcela jednoznačně nebyl převod vlastnického práva ke sporné jednotce, nýbrž pouze závazek do dohodnuté doby vlastní kupní smlouvu uzavřít. Na správnost tohoto závěru nemělo vliv ani to, že se stěžovatelé posléze ujali detence předmětných nemovitostí a v souladu s ujednáním o poskytnutí zálohy uhradili celou kupní cenu. Tvrzení stěžovatelů, že se jednalo o tzv. smlouvy přípravné, seznal zcela v rozporu s obsahem, označením i projevem vůle obsaženým v předmětných smlouvách. Tento výklad hodnotil jako účelový stejně jako tvrzení, že smlouva účastníky označená jako smlouva o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu z družstevního majetku je smlouva kupní, že tedy již touto smlouvou došlo k převodu nemovitostí do "oprávněné držby" žalobců a tedy ke koupi předmětných nemovitostí s tím, že pouze nedošlo k intabulaci, která dle názoru žalobců není pro to, aby smlouva byla perfektní, nutná. Odvolací soud shledal, že se soud prvního stupně zcela správně vypořádal i s tvrzením žalobců o tom, že ode dne převzetí předmětných nemovitostí byli v dobré víře, že jim tyto nemovitosti patří, neboť ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobci nemohli být v dobré víře o tom, že jim tyto nemovitosti vlastnicky patřily, o čemž svědčily jak obsah smlouvy o smlouvě budoucí, tak i zjištění nalézacího soudu, že v roce 2008 opět žádali písemně družstvo o to, aby s nimi byla uzavřena smlouva o převodu vlastnického práva. Vzhledem k tomu bylo vyloučeno, aby stěžovatelé byli v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí ve smyslu §130 odst. 1. obč. zák. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalobců ohledně oprávněnosti držby v případě pochybností, neboť vzhledem ke všem okolnostem věci, knihovnímu zápisu a neexistenci kupní smlouvy, nelze mít pochybnosti o vlastnickém právu Pražského stavebního bytového družstva. Městský soud v Praze uzavřel, že uvedené závěry a zjištění však neznamenají, že by stěžovatelé nebyli oprávněnými uživateli zmíněných nemovitostí.
7. Ústavní stížnost je přípustná. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací stěžovatelů, že v souzeném případě se přípustnost dovolání z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. 26 Cdo 2176/2008 otevírá pouze pro posouzení otázek právních, přičemž podle usnesení sp. zn. 26 Cdo 4448/2007 ze dne 20. 5. 2009 téhož soudu je "otázka, k čemu směřovala vůle účastníků předmětné smlouvy, otázkou skutkovou.". Lze poukázat i na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kdy se v identickém právním postavení nachází 61 fyzických a právnických osob, kteří v letech 1992 až 1999 uzavřeli s Pražským stavebním bytovým družstvem stejný typ smlouvy. Tyto subjekty se v současné době snaží dosáhnout ochrany takto nabytého majetku žalobami na určení vlastnictví (podávanými u Obvodního soudu pro Prahu 5), žalobami na vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí a exekuce (podávanými u Obvodního soudu pro Prahu 5) a žalobami na vyloučení majetku z majetkové podstaty úpadce (podávanými u Městského soudu v Praze, jako soudu insolvenčního).
III.
8. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. v napadených rozhodnutích v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že garanci práva na spravedlivý proces je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje.
11. Podstatnou část obsahu ústavní stížnosti stěžovatelů tvoří polemika se skutkovými i právními závěry obecných soudů, aniž by však tato polemika byla vybavena relevantní argumentací ústavněprávní. Stěžovatelé tak v podstatě zpochybňují skutkové a právní závěry obecných soudů. Pokud se týká zjišťování skutkového stavu věci a právních závěrů z něho vyvozených, Ústavní soud, jak již ostatně bylo naznačeno výše, již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Označil za ně jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. Stěžovatelé však svými námitkami obsaženými v ústavní stížnosti staví Ústavní soud pouze do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud pochybení, které by zakládalo důvod pro kasační zásah, u obecných soudů neshledal.
12. Naopak obecné soudy pečlivě zjistily skutkový stav a z něj vyvodily odpovídající závěry k přechodu resp. převodu vlastnictví předmětným nemovitostem. Obecné soudy tuto otázku vyřešily a k jejich závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady. V této souvislosti Ústavní soud pouze na okraj podotýká, že obecné soudy poskytly stěžovatelům dostatek prostoru k tomu, aby prokázali, že na ně skutečně přešlo vlastnické právo. Stěžovatelé ovšem byli schopni předložit k důkazu toliko listiny o budoucí kupní smlouvě, nikoliv kupní smlouvy samotné.
13. Protože stěžovatelé intenzivně argumentovali nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011, je nutné k němu podotknout, že se jím stanovily mantinely žalobcům, kteří hodlali docílit vyklizení nemovitostí (přičemž stěžovatelé se nacházejí v potenciálně podobné situaci) toliko s poukazem na vlastnické právo k nim. Ústavní soud stanovil, že se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu, existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu pacta sunt servanda, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu. Tím ovšem nebylo nikterak stanoveno, že by se osoby oprávněné ze smlouvy o smlouvě budoucí (účastníci žalob na straně žalované o vyklizení těchto nemovitostí a současně oprávnění uživatelé těchto nemovitostí) automaticky staly vlastníky takových nemovitostí, jak se stěžovatelé snažili v této ústavní stížnosti neúspěšně dovodit; řečeno jinými slovy: uživatele nebylo lze s odkazem na vlastnické právo vystěhovat, užívání nemovitosti se dělo po právu, vlastnické právo k nemovitosti však nenabyli.
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že ochranou vlastnictví (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) se rozumí především ochrana vlastnického práva buď již konstituovaného, a tedy již existujícího, nebo legitimní očekávání, a nikoli jen tvrzený majetkový nárok. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva článek 1 odst. 1 Dodatkového protokolu zasahuje nejenom existující majetek, ale také majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (např. Pressos Compania Naviera S.A. a další proti Belgii, 1995); to však není posuzovaný případ, neboť v něm nešlo o dostatečně doložený předpoklad nabytí vlastnického práva - tak by tomu bylo, kdyby stěžovatelé včas (resp. neprodleně po porušení sjednaných podmínek) požádali soud, aby svým rozhodnutím nahradil chybějící vůli budoucího prodávajícího; takto jde jen o tvrzené nároky ze závazkového právního vztahu (srov. též např. Řecké rafinerie Stran a Stratis Andreadis proti Řecku, 1994).
IV.
15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2013
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu