ECLI:CZ:US:2013:4.US.2013.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2013/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti K. P., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Dagmar Fejfarovou, advokátkou se sídlem Jičín, Valdštejnovo nám. 76, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 6. 2012 č. j. 3 T 4/2012-1106, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 7 To 57/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 2013 č. j. 4 Tdo 299/2013-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i), j) trestního zákoníku, za který byl odsouzen podle §140 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, které Vrchní soud v Praze zamítl usnesením ze dne 21. 8. 2012. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 4. 2013. Zločinu vraždy se stěžovatel dopustil tím, že po předchozí dohodě společně s nejméně jedním nezjištěným pachatelem dne 17. 5. 2010 neoprávněně vnikl na pozemek rodinného domu, kde následně v úmyslu usmrtit a získat majetkový prospěch fyzicky napadl útokem vedeným velkou intenzitou a brutalitou poškozeného (majitele nemovitosti), poté jej odnesl do stodoly, kde v útoku pokračoval, zavedl poškozenému roubík a přikryl jej pytli, aby zamezil brzkému odhalení činu, přičemž poškozený na místě zemřel. Stěžovatel poté prohledal objekt rodinného domu a odcizil z něj blíže nezjištěné věci a finanční hotovost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především nesprávné provedení odběru pachových stop. Tvrdí, že v řízení nebylo prokázáno, že pachová stopa byla zajištěna řádným procesním způsobem a že byla zajištěna z osoby stěžovatele. Podle stěžovatele se průběh trestního řízení vedeného v jeho věci vyznačoval nezájmem a benevolencí ze strany orgánů činných v trestním řízení, kdy došlo k porušení zásady presumpce neviny, zásady materiální pravdy a zásady in dubio pro reo. V důsledku nerespektování těchto zásad mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces nezákonným postupem soudu, v jehož rámci nebylo stěžovateli umožněno zajištění jeho práva na obhajobu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených trestními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je jeho opětovná polemika s rozhodnutími trestních soudů o jeho vině.
Ústavní soud v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před soudy, včetně Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení pak přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které ten znovu předložil v ústavní stížnosti. K námitce stěžovatele týkající se odběru pachových stop Nejvyšší soud zdůraznil, že tuto námitku stěžovatel uplatnil již v podaném odvolání a odvolací soud se s ní přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud konstatoval, že z obsahu spisu není patrné ani žádné jiné pochybení orgánů činných v trestním řízení, které by mělo za následek nezákonnost a tedy i nepoužitelnost tohoto důkazu. Zajištěné a pozitivně vyhodnocené pachové stopy navíc v posuzovaném případě nebyly jediným důkazem svědčícím o vině stěžovatele.
V případě stěžovatele nejsou relevantní ani jeho odkazy na judikaturu Ústavního soudu, neboť v projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého z ústavně zaručených principů práva na spravedlivý proces. Tvrzení stěžovatele o porušení zásad podle hlavy páté Listiny a nezákonném postupu soudu není ničím podloženo. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů a nemá význam znovu opakovat argumenty, vztahující se k námitkám stěžovatele.
Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatele neshledal. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu