ECLI:CZ:US:2013:4.US.2020.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2020/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Daventree Trustees Ltd., se sídlem 36 Vyronos Avenue, Nicosia, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 sp. zn. 6 To 20/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 sp. zn. 46 T 17/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. června 2013 a doplněna podáním doručeným dne 1. července 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě (dále jen "Protokol").
Stěžovatelka dále s odkazem na ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požádala Ústavní soud o přednostní projednání věci s odůvodněním naléhavosti této věci, nezákonných průtahů a další kumulace nedozírných ztrát hodnoty zajištěných peněžních prostředků.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 sp. zn. 46 T 17/2006 bylo ve výroku pod bodem I. podle ustanovení §81a trestního řádu za použití ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu a ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o tom, že se ponechávají v zajištění peněžní prostředky ve výši 20 126 440,- USD, uložené na účtu číslo 70000060525/5500, vedeném u Raiffeisenbank a. s., pobočka České Budějovice, majitele účtu JUDr. Jaromíra Bayera s tím, že společnosti Harvardský průmyslový holding a. s. - v likvidaci, Daventree Trustees Ltd. a Daventree Resources Ltd., byly upozorněny, aby uplatnily svůj nárok k uvedeným peněžním prostředkům včetně možnosti zajištění tohoto nároku v řízení ve věcech občanskoprávních, a to ve lhůtě tří let od právní moci tohoto usnesení. Ve výroku pod bodem II. byla podle ustanovení §79 a odst. 4 trestního řádu žádost JUDr. Jaromíra Bayera o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 20 126 440,- USD, uložených na shora uvedeném účtu vedeném u Raiffeisenbank, zamítnuta.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 sp. zn. 6 To 20/2013 byly podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnosti 1) společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci, 2) JUDr. Jaromíra Bayera a 3) společnosti Daventree Trustees Ltd. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze zamítnuty. Podle ustanovení §149 odst. l a odst. 3 trestního řádu bylo ohledně společnosti Daventree Resources Ltd. napadené usnesení zrušeno.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím soudů o ponechání zajištění peněžních prostředků a namítá, že v současné době bylo ze strany Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze vyvráceno, že by se jednalo o peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti, což ve svém důsledku vylučuje existenci jakéhokoliv stupně pravděpodobnosti nezbytného pro využití zajištění. Jelikož předmětné peněžní prostředky nejsou a ani nemohou být výnosem z trestné činnosti, v současné době není pro účely trestního řízení třeba jejich zajištění a jeho další trvání tak zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Stěžovatelka dále namítá, že zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod způsobuje i celková délka trestního řízení a s ním souvisejícího zajištění. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že neoprávněné zajištění trvá téměř 12 let, přičemž se jedná o prostředky v cizí měně (USD). V důsledku zajištění spojeného se změnou kurzového rozdílu se hodnota zajištěných peněžních prostředků za dobu jeho trvání snížila téměř o polovinu, čímž vznikla stěžovatelce škoda ve výši zhruba 397 051 109,86 Kč. Z tohoto hlediska se pak jedná o zásah do základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (resp. v čl. 1 Protokolu).
Stěžovatelka uvádí, že v jejím případě bylo postupováno ze strany orgánů činných v trestním řízení v rozporu zejména s čl. 2 odst. 2 Listiny (resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky), neboť tyto využívají institut zajištění i přesto, že pro jeho využití již neexistuje zákonný důvod a pro účely trestního řízení ho již není třeba. Státní moc (nezrušení zajištění) tak není uplatňována v případech a v mezích stanovených zákonem, když pro zrušení zajištění byly a jsou splněny veškeré zákonem dané předpoklady a zajištění jako takové již nemůže naplňovat svůj účel definovaný trestním řádem, avšak obecné soudy přesto na jeho pokračování trvají.
V posuzovaném případě došlo dále k porušení práv stěžovatelky zaručených čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť od doby zajištění peněžních prostředků, tj. od r. 2001 není dosud o jejich osudu ze strany orgánů činných v trestním řízení definitivně rozhodnuto, resp. zajištění není dosud zrušeno. Tato nepřiměřená doba nemůže být kvalifikována jako souladná s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů, jež má být právě tímto článkem Listiny zaručeno. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny projednat věc co nejrychleji a s plným šetřením občanských práv zaručených Ústavou.
Stěžovatelka připouští, že v daném případě se sice nejedná o zbavení vlastnického práva, pouze o jeho omezení, i přesto však zastává názor, že toto omezení vyplývající ze zajištění nepřípustně zasahuje do jejího práva zakotveného v čl. 11 Listiny. Zajištění samotné trvá již přes jedenáct let, což samo o sobě lze bezpochyby považovat za rozpor s právem na spravedlivý proces a ochranou vlastnického práva, tedy s čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 1 Protokolu.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu, podle kterého není-li věci, která byla podle ustanovení §78 vydána nebo podle ustanovení §79 odňata, k dalšímu řízení již třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
V případě zajištěných peněžních prostředků podle ustanovení §79a trestního řádu odkazuje ustanovení §81a trestního řádu na přiměřenou aplikaci ustanovení §80 trestního řádu, tedy na možnost vydat peněžní prostředky osobě odlišné od osoby, na jejímž účtu byly tyto prostředky zajištěny, avšak pouze v případě, kdy o nároku takové osoby, která jej uplatnila, není pochyb.
Ve vztahu k souzené věci Vrchní soud v Praze konstatoval, že součástí skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů není jednoznačný závěr o právu k zajištěným finančním prostředkům tak, aby umožnily pominout některý ze subjektů, který na zajištěné prostředky uplatňuje nárok a rozhodnutí o vydání zajištěných finančních prostředků komukoliv z osob uplatňujících na ně nárok by za této situace bylo překročením rámce vymezeného v ustanovení §80 a §81a trestního řádu. Vrchní soud proto shodně se soudem prvního stupně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že rozhodnutí o tom, komu zajištěné prostředky náleží, vyžaduje rozsáhlé dokazování přesahující rámec trestního řízení. Vrchní soud připomenul, že trestná činnost obviněných byla ukončena v roce 1996, zatímco k převodu finančních prostředků na účet JUDr. Bayera došlo až v roce 2001. Tato fáze toku finančních prostředků tedy nepochybně přesahuje rámec předmětné trestní věci, a pokud by o ní rozhodl soud v rámci trestního řízení, překročil by své pravomoci vymezené trestním řádem. Pokud Městský soud v Praze ani jednomu ze žadatelů nevyhověl a zajištěné prostředky mu nevydal, postupoval tak, uvedl vrchní soud, zcela v souladu s ustanovením §81a a §80 trestního řádu. Doba tří let, kterou soud současně stanovil, svou délkou odpovídá povaze věci a poskytuje všem zúčastněným osobám dostatečný prostor pro uplatnění jejich práv. S ohledem na uvedené shledal stížnostní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze správným a proto stížnosti JUDr. Jaromíra Bayera, Harvardský průmyslový holding a. s. - v likvidaci a Daventree Trustees Ltd., jako nedůvodné podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Uvedeným závěrům, které nejsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Pro přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 citovaného zákona Ústavní soud důvod neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu