ECLI:CZ:US:2013:4.US.2042.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2042/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Libuše Linhartové, zastoupené Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem nám. Kinských 76/7, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2013 č. j. 21 Cdo 4240/2011-118 a návrhu na přednostní projednání věci a odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 1, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto, že rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. října 2009 č. j. 25 C 107/2009-59 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. V doplnění ústavní stížnosti požádala o přednostní projednání věci a odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal stížnost spolu s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v současné době není přípustná.
Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem jakožto orgánu ochrany ústavnosti je ve vztahu k civilním soudům přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, je proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Mezi základní atributy ústavní stížnosti totiž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí je zřejmé, že v předmětné věci je dále vedeno řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8, proti jehož rozhodnutí může stěžovatelka brojit dalšími opravnými prostředky. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro další řízení před soudem závazný, Ústavní soud není oprávněn s ohledem na jeho kompetence dané Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu zasahovat do řízení a věc posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků.
Stěžovatelce zůstává zachována možnost v dalším řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách a případně i možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci, pokud by podle jejího názoru konečné rozhodnutí porušilo její základní ústavně zaručená práva.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2013
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj