ECLI:CZ:US:2013:4.US.2044.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2044/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Věry Miťkové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 9 C 363/2011-69 ze dne 22. 6. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 478/2012-110 ze dne 23. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno její žalobě na náhradu škody podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb. ").
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že proti stěžovatelce, která dne 21. 12. 2010 řídila motorové vozidlo pod vlivem alkoholu (policejní hlídkou bylo naměřeno 1,26 promile a při kontrolním měření 1,43 promile) bylo vedeno trestní řízení. Trestní příkaz byl na základě odporu zrušen a hlavní líčení skončilo usnesením o postoupení věci Magistrátu hl. m. Prahy. Po provedeném správním řízení rozhodl Magistrát hl. m. Prahy o přestupku žalobkyně proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. l písm. b) zákona č. 200/1990 Sb. uložením pokuty 10 000 Kč a zákazem činnosti řízení motorových vozidel po dobu 8 měsíců. Stěžovatelka se v řízení u civilních soudů domáhala náhrady hmotné škody za výdaje na právní zastoupení - obhajobu v trestním řízení ve výši 10 020 Kč s přísl.
Civilní soudy žalobě nevyhověly, neboť nebyly splněny předpoklady odpovědnosti státu za náklady právního zastoupení v trestním řízení. Zdůraznily, že rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení. Odpovědnost státu nastává za situace, pokud výsledek trestního řízení směřuje k tomu, že ten, proti komu bylo vedeno trestní stíhání, byl stíhán za dovolené jednání (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1388/2004). V daném případě však byla stěžovatelka stíhána za jednání nedovolené.
Stěžovatelka s uvedenými závěry nesouhlasí. Namítá, že pokud trestní stíhání neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, je třeba z takového výsledku dovodit, že trestní řízení nemělo být vůbec vedeno a všechny úkony vedené v trestním řízení je třeba považovat za vadné. K odpovědnosti státu za nezákonně (nedůvodně) vedené trestní řízení není zapotřebí zrušení rozhodnutí (o jeho zahájení) pro nezákonnost, ale rozhodující je výsledek takového trestního řízení. Bylo-li jednání stěžovatelky pouze přestupkem, nikoliv trestným činem, pak nebyl důvod ve věci vést trestní řízení, stěžovatelku trestně stíhat a nutit ji, aby vynakládala prostředky na svou obhajobu. Stát proto odpovídá za škodu způsobenou stěžovatelce tím, že o věci vedl nedůvodné trestní řízení, přičemž pozdější posouzení skutku jako přestupku a uložení pokuty stěžovatelce ve správním řízení nemá žádný vliv na skutečnost, že trestní řízení bylo vůči stěžovatelce vedeno od počátku nedůvodně. Stěžovatelka namítá, že podle judikatury Ústavního soudu je pro obviněného příznivý výsledek trestního řízení nejen tehdy, pokud se skutek nestal, ale i tehdy, pokud skutek nebyl trestným činem, a že v demokratickém právním státu je použití trestního práva až krajní možností řešení společenských vztahů. Stěžovatelka rovněž poukazuje na rozdílné rozhodování různých senátů Městského soudu v Praze v obdobných věcech.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry obsaženými v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou však záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti státu za stěžovatelkou vynaložené náklady právního zastoupení v trestním řízení. Zdůraznily, že pro přiznání nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je podstatné, že se poškozený nedopustil protiprávního jednání, resp. že byl stíhán za jednání, které nebylo protizákonné. V projednávané věci nedošlo k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby. Stěžovatelka se dopustila protiprávního nedovoleného jednání, byla za ně také uznána vinnou a byl jí uložen trest, byť se tak stalo poté, co po právní stránce soud skutek kvalifikoval jinak, než jak byl kvalifikován při zahájení trestního řízení.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým právním závěrům civilních soudů, podle nichž nejsou dány předpoklady pro vyvození odpovědnosti státu za náklady právního zastoupení v trestním řízení, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vzhledem k podrobnému a srozumitelnému odůvodnění napadených rozhodnutí, není důvod, aby se Ústavní soud k věci duplicitně vyjadřoval.
Poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu pak nejsou případné, neboť ta se netýká srovnatelných případů.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že neústavnost rozhodnutí nelze vyvozovat ani z tvrzení stěžovatelky ohledně nejednotného rozhodování obdobné problematiky různými senáty Městského soudu v Praze. Ústavní soud posuzuje každý případ individuálně a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzuje, zda v projednávaném případě došlo k porušení vytýkaného základního práva stěžovatele. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší sledování a vyhodnocování pravomocných rozhodnutí ostatních soudů a zaujímání stanovisek za účelem jednotného jejich rozhodování, neboť toto je podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, svěřeno Nejvyšším soudu.
Podle Ústavního soudu nelze odhlédnout ani od toho, že předmětem řízení u civilních soudů byla částka takřka bagatelní a že přiznání náhrady škody by s ohledem na okolnosti případu mohlo být posuzováno i jako rozporné s dobrými mravy.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý a řádný proces.
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu