ECLI:CZ:US:2013:4.US.2122.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2122/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Polygon BC, s.r.o., IČ 261 35 124, se sídlem Praha 8, Sokolovská 100/94, právně zastoupené Mgr. Lenkou Krupičkovou, LL.M., advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 10, Na Hroudě 1034/61, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 9. ledna 2013, č.j. 1 Afs 85/2012-54, a Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013, č.j. 8 Af 10/2013-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavci 5 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 4 Ústavy.
Rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 29. prosince 2008, č.j. 402255/08/004964107210, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitosti. Odvolání Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 8. dubna 2009, č.j. 5186/09-1400-801131, zamítlo. Následně podala stěžovatelka správní žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č.j. 8 Ca 142/2009-46, jímž napadené rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud však vyhověl kasační stížnosti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a shora citovaným rozsudkem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil soudu k novému řízení. Následně vydal Městský soud v Praze napadený rozsudek, jímž správní žalobu stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti popsala svoji situaci, kdy kupní smlouvou ze dne 26. února 2003, převedla na jinou společnost, v níž měla majetkovou účast, nemovitost na základě kupní smlouvy. Z tohoto převodu pak zaplatila příslušnou daň z převodu nemovitostí ve výši 1.234.520,- Kč. Následně, v důsledku auditu, bylo zjištěno, že s ohledem na vztah prodávající a kupující, vzhledem k ceně převáděného majetku, je kupní smlouva absolutně neplatná, a stěžovatelka je tedy i nadále vlastníkem nemovitosti. Proto stěžovatelka s kupující, se zájmem uvést údaj zapsaný v katastru nemovitostí do souladu s právním stavem, uzavřely souhlasné prohlášení se žádostí o provedení odpovídajících změn v katastru nemovitostí, katastrálnímu úřadu doručeno dne 2. dubna 2007. Následně smluvní strany uzavřely dne 3. dubna 2007 novou kupní smlouvu, respektující požadavky §196a obchodního zákoníku. Na základě výzvy správce daně podala stěžovatelka dne 27. října 2008 přiznání k dani z převodu nemovitosti, na jejímž základě jí byla vyměřena daň ve výši 757.800,- Kč. Za daného stavu věci požádala stěžovatelka o vrácení přeplatku ve výši 476.720,- Kč, daného rozdílem obou daní z převodu téže nemovitosti mezi týmiž stranami. Tomu správce daně nevyhověl. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto. Městský soud v Praze nejprve zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu, v důsledku rozhodnutí o kasační stížnosti Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, správní žalobu stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka, v postupu orgánů veřejné moci, spatřuje zásah do svých zaručených práv, neboť s ohledem na formální pochybení při prvním převodu nemovitosti byla převodní smlouva absolutně neplatná, a proto by měla být takto chápána i všechna další rozhodnutí, k nimž v důsledku původní smlouvy došlo. Finanční úřad však toto stanovisko stěžovatelky nepřevzal a naopak po stěžovatelce vyžadoval zaplatit znovu z téhož převodu daň, a to za situace, kdy původní i nová smlouva se týká téhož předmětu, byla uzavřena mezi týmiž osobami. Přitom důvodem ke "zopakování" akce bylo původní pochybení a snaha stěžovatelky uvést vše do souladu s příslušnou právní úpravou. Postupem finančních orgánů a Nejvyššího správního soudu a následně i Městského soudu v Praze, se stěžovatelka dostala do situace, kdy daň z jednoho převodu uhradila státu dvakrát a tím došlo k nepřípustnému dvojímu zdanění a zásahu do jejích majetkových práv a současně k porušení principu, že daně lze ukládat jen podle zákona. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Af 10/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému soudnictví. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ze spisu Městského soudu v Praze se Ústavní soud opakovaně seznámil postojem stěžovatelky i finančních orgánů. Finanční ředitelství opakovaně konstatovalo, že daň byla v obou případech vyměřena v souladu se zákonem. Až do okamžiku auditu nezpochybňoval původní převodní smlouvu nikdo, přičemž kontrola formální správnosti není úkolem finančních orgánů. S ohledem na to bylo na základě smlouvy vydáno rozhodnutí vyměřující daň, které se stalo pravomocným. Pokud v okamžiku auditu vyšly najevo nové okolnosti, které vedly stěžovatelku k následným krokům ve vztahu ke katastrálnímu úřadu, byly tyto okolnosti způsobilé ke změně i ve vztahu k pravomocnému rozhodnutí o dani. Stěžovatelka však svoji aktivitu směřovala výhradně ke správnosti zápisu v katastru nemovitostí a otázkou daní se začala zabývat až v důsledku výzvy správce daně. V té době však již marně uplynula lhůta, v níž mohla stěžovatelka podat návrh na obnovu řízení a iniciovat tak vrácení vyplacené daně. Stěžovatelka, aniž by k tomu měla jakoukoliv zákonnou oporu, předpokládala, že má u finančního úřadu daňový přeplatek, a s ohledem na novou, nižší daňovou povinnost, se domáhala vyplacení rozdílu. Poté, co jí finanční orgány nevyhověly, podala správní žalobu. Městský soud v Praze se však v původním rozhodnutí nevypořádal s předmětem žaloby - zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku, ale posuzoval absolutní neplatnost původní kupní smlouvy a nepřípustnost dvojího zdanění. Právě pominutí předmětu sporu vedlo k tomu, že Nejvyšší správní soud původní rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Nově se správní soud zabýval předmětem sporu a dospěl k závěru, že finanční orgány nepochybily.
Jak ze spisu správního soudu dále vyplynulo, stěžovatelka dne 24. července 2009 zaplatila daň z druhého převodu nemovitosti; dne 8. října 2010 podala žádost o prominutí daně, která byla zamítnuta ministerstvem dne 28. prosince 2010. V průběhu daňového i soudního řízení byla stěžovatelka prostřednictvím rozhodnutí, vyjádření i replik opakovaně informována o nesprávnosti cesty, kterou k domožení svých práv použila. Opakovaně jí bylo rovněž sděleno, že situace, v níž se nachází, plyne z promeškání zákonných lhůt pro nápravu pro ni nepříznivého stavu.
Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy, respektive čl. 2 odstavce 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pokud by v průběhu řízení v projednávané věci rozhodly orgány veřejné moci jinak, byť stěžovatelkou očekávaným a pro ni příznivým způsobem, byl by jejich postup v rozporu se zákonem, který limituje jejich postup, a v tom případě by došlo k porušení zásady právního státu.
Ústavní soud v postupu finančních orgánů ani správních soudů nenašel pochybení, která stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla. Jakkoliv Ústavní soud chápe nepříznivost situace do níž se však stěžovatelka dostala vlastním opomenutím, nemůže než potvrdit správnost postupu Nejvyššího správního soudu: řízení o vrácení přeplatku na dani není způsobilé zvrátit existenci původního daňového výměru. Jinými slovy řečeno, finanční orgány i správní soudy se důkladně a v souladu se zákonem zabývaly námitkami stěžovatelky, které se však netýkaly původního daňového výměru, byť s ním měly úzkou souvislost. Proto v jejich postupu Ústavní soud neshledal v ústavní stížnosti tvrzená pochybení.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu