ECLI:CZ:US:2013:4.US.2140.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2140/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti ARGEMON INVEST, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Stejskala 113/2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2013 č. j. 18 Co 33/2013-46 a výroku III. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2012 č. j. 2104 EC 640/2011-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Napadeným usnesením ze dne 6. 12. 2012 č. j. 2104 EC 640/2011-37 Městský soud v Brně zastavil řízení o žalobě stěžovatelky, kterou se domáhala zaplacení částky 1.022,- Kč s příslušenstvím (výrok I). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a že se stěžovatelce nevrací zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 300,- Kč (výrok III). Proti posledně uvedenému výroku rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, Krajský soud v Brně však usnesením ze dne 20. 5. 2013 č. j. 18 Co 33/2013-46 rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku III. potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s postupem obecných soudů, které na její věc aplikovaly ustanovení §10 odst. 3 větu první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění novely provedené zákonem č. 218/2011 Sb., s tím, že ustanovení čl. II bodu 1 věty první zákona č. 218/2011 Sb. dopadá jen na vybírání soudních poplatků, nikoliv na jejich vracení a stěžovatelce tudíž zaplacený soudní poplatek vrátit nelze. Změna tohoto ustanovení provedená zákonem č. 218/2011 Sb. se totiž dotkla rozsahu, v jakém se vrací zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Zatímco podle původního znění tohoto ustanovení, účinného do 31. srpna 2011, se v těchto případech vracel uvedený poplatek v plné výši, nově se vrací snížený o 20 %, nejméně však o 1.000,- Kč. Přechodné ustanovení čl. II bodu 1 věty první zákona č. 218/2011 Sb. stanoví, že za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, což byl i případ řízení o žalobě stěžovatelky, se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Stěžovatelka má za to, že jí měl být zaplacený poplatek vrácen, přičemž odkazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/12. Podle jejího názoru bylo při výkladu novely zákona o soudních poplatcích porušeno její legitimní očekávání na vrácení soudního poplatku, neboť nebylo ochráněno její právo, které jí zákon dával v době podání žaloby. V této souvislosti se dovolává závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06, kdy v případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě legitimní očekávání. S ohledem na výše uvedenou argumentaci stěžovatelka v závěru ústavní stížnost navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů v rozsahu shora uvedeném zrušil.
II.
4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, jenž není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
5. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže tato zjevně nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
6. Za zjevně neopodstatněnou je považována rovněž taková ústavní stížnost, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již Ústavní soud v obdobném případě řešil a neshledal důvodným. Tak je tomu i v nyní posuzované věci, neboť prakticky obsahově totožnou ústavní stížností (a to i téže stěžovatelky) se již Ústavní soud zabýval ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013 a návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Argumentace stěžovatelky v nyní posuzované ústavní stížnosti je v podstatě identická a čtvrtý senát nezjistil nic, proč se od výroku uvedeného rozhodnutí odchýlit a ústavní stížnost vyhodnotil taktéž jako zjevně neopodstatněnou s tím, že pokud obecné soudy nepřihlédly k závěrům ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12, došlo sice z jejich strany k pochybení, kterému však s ohledem na bagatelnost věci nelze přiznat ústavněprávní rozměr. Co do odmítacích důvodů Ústavní soud v podrobnostech plně odkazuje na uvedené usnesení sp. zn. III. ÚS 1367/13.
7. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu