ECLI:CZ:US:2013:4.US.2281.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2281/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Rostislava Fraita, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 4. 2013 č. j. 69 Co 131/2012-109 a proti nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 (s podnětem k předložení věci plénu Ústavního soudu), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně také (v souzené věci) považuje odůvodnění předchozího nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 za nesprávné a nepřesvědčivé a předkládá podnět, aby (příslušný) senát Ústavního soudu "celou věc" postoupil v souladu s §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), k posouzení plénu Ústavního soudu.
II.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 4. 2013 č. j. 69 Co 131/2012-109 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2011 č. j. 21 C 211/2011-46 a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud, který v odůvodnění poukázal na vázanost právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 o právu na odepření výpovědi v občanském soudním řízení, uzavřel s tím, že okresní soud správně po právní stránce kvalifikoval žalobou uplatněný nárok tak, že na posuzovanou věc dopadá zákon č. 168/1999 Sb., ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009, podle jehož §10 odst. 1 písm. e) má žalobkyně Generali Pojišťovna, a. s. (dále "žalobkyně", "pojistitelka") proti pojištěnému (dále jen "stěžovatel") postižní právo. Tedy má právo na náhradu toho, co za stěžovatele plnila, jestliže prokáže, že stěžovatel bezdůvodně neplnil povinnost podle §8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. (povinnost stěžovatele bezodkladně písemně ohlásit pojistitelce škodnou událost s uvedením skutkového stavu), v důsledku čehož byla ztížena možnost řádného šetření pojistitelce podle §9 odst. 3 citovaného zákona. Odvolací soud s odkazem na citovaný nález Ústavního soudu uvedl, že odmítnutí uvedení skutkového stavu, včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila, a to za současného odvolání se na to, že v okamžiku dopravní nehody vozidlo řídila osoba blízká podle čl. 37 odst. 1 Listiny, nelze považovat za důvodné odmítnutí splnění této povinnosti. Občanskoprávní důsledky plynoucí pro stěžovatele z nesplnění jeho povinnosti informovat pojistitelku o skutkovém stavu škodné události (včetně toho, kdo řídil vozidlo) musí nést sám stěžovatel (pojištěný). Odvolací soud připomněl, že zásada rovnosti smluvních stran vylučuje, aby jedna ze smluvních stran byla privilegována tím, že nesplnění její smluvní informační povinnosti jí bude tolerováno s odkazem na princip nemo tenetur, neboť takový postup by vedl ke znevýhodnění druhé smluvní strany. Pokud tedy stěžovatel bezdůvodně nesplnil uvedenou povinnost a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitelky podle §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., je namístě, aby nesl občanskoprávní důsledky vyplývající z porušení této zákonné povinnosti a sám uhradil pojistitelce pojistné plnění.
III.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti uvedl, že klíčovým je posouzení (ústavně)právní otázky, zda nesplnění povinnosti pojištěného (stěžovatele) podle §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009, ve výše uvedeném rozsahu (podle čl. 37 odst. 1 Listiny) je možno zahrnout pod pojem "bezdůvodně". Stěžovatel se domnívá, že by bylo popřením jeho ústavního práva nebýt nucen k poskytování informací, které mohou vést k potrestání osoby blízké, pokud by státní moc tento zákaz akceptovala v rámci trestního/přestupkového řízení, ale současně by jej stát nutil (formou uložení zákonné povinnosti v rámci soukromoprávních norem -zákona č. 168/1999 Sb.), aby toto právo fakticky nemohl využít. Stěžovatel tento postup považuje za obcházení smyslu čl. 37 odst. 1 Listiny, a to navíc, když možnost uplatnění regresního nároku vůči stěžovateli (či jiné osobě, která za škodu odpovídá) je stanovena až zákonem a není ponechána na vůli obou účastníků smluvně pojišťovacího vztahu; nelze proto tvrdit, že by stěžovatel a pojistitelka měli rovné postavení, když stěžovatel je nucen akceptovat zákonem daný rámec pojistné smlouvy, oproti čemu je ale zákonodárcem chráněn, např. právě použitím regulativu "bezdůvodně" a také okolností uvedenou v §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., spočívající v tom, že důsledkem bezdůvodného nesplnění povinnosti podle §8 odst. 1 a odst. 2 byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 citovaného zákona. Stěžovatel také vyslovil domněnku, že nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 je vadný i z toho důvodu, že Ústavní soud zjevně aplikoval zákon č. 168/1999 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010; stěžovatel uvedené dovozuje z použití výrazu "bez zřetele hodného důvodu" na straně páté nálezu, když tento výraz byl (namísto výrazu "bezdůvodně") do §10 odst. 1 písm. e) citovaného zákona vtělen až novelou provedou zákonem č. 278/2009 Sb.
Stěžovatel konečně poukázal na to, že "odměna žalobce" za zastupování (před soudy obou stupňů) byla vypočtena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, jež však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 zrušena; stěžovatel nesouhlasí s tím, aby mu bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení (tj. odměnu za zastupování advokátem) podle právního předpisu, který byl již v době rozhodování soudu (tj. ke dni 23. 4. 2013) v rozporu se zákonem a s ústavním pořádkem.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud z obsahu stížností napadeného rozhodnutí civilního soudu dovozuje, že k zásahu do základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, nedošlo. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Současně však musí připomenout a zdůraznit argumentaci uvedenou v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 3162/12, v níž analytickou, vyčerpávající a pochyby nevzbuzující argumentací dovodil, že "žalovaný (byl) jako pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit žalobkyni jako pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila. Pokud tuto svoji povinnost nesplnil bezdůvodně a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., vzniklo pojistiteli proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil".
Ústavní soud musí současně zdůraznit a stěžovateli připomenout, že v citovaném nálezu také jasně a zřetelně vysvětlil důvody, jež jej vedly k tomu, že uplatnění práva odepřít výpověď s odvoláním na osobu blízkou v souladu s čl. 37 odst. 1 Listiny je na místě pouze v rámci trestního a přestupkového řízení, nikoliv však v rámci řízení občanskoprávního; Ústavní soud ani nyní nemá na těchto závěrech žádný důvod cokoliv měnit nebo je doplňovat. Za podstatné proto považuje připomenout známou okolnost, že i skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit úspěch ústavní stížnosti proti (dalšímu) rozhodnutí odvolacího soudu ve věci; stejně tak tato okolnost nesvědčí stěžovatelovu tvrzení o obcházení smyslu čl. 37 odst. 1 Listiny a ani tím nemůže kvalifikovat stěžovatelovu domněnku o posunutí otázky - zda nesplnění povinnosti pojištěného podle §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném ke dni 31. 12. 1993, je možno zahrnout pod pojem bezdůvodně - z roviny podústavního práva do roviny (ústavně)právní. Ústavní soud koneckonců v odůvodnění citovaného nálezu uvedl, že pokud pojištěný (nyní stěžovatel) odmítne pojistitelce poskytnout požadované údaje s odvoláním se na čl. 37 Listiny, je namístě, aby nesl občanskoprávní důsledky vyplývající z této zákonné povinnosti a sám uhradil pojistitelce pojistné plnění.
Ústavní soud nemůže pozitivně reflektovat ani další stěžovatelovu domněnku, že v souzené věci se na rozhodnutí odvolacího soudu (nikoliv rozhodnutí soudů obou stupňů) o tom, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení, již nevztahuje vyhláška č. 484/2000 Sb., která byla v době rozhodování soudu (tj. ke dni 23. 4. 2013) zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Ústavní soud musí v prvé řadě poukázat na to, citovaná vyhláška byla zrušena (až) dnem vyhlášení předmětného nálezu ve Sbírce zákonů, tj. ke dni 7. 5. 2013; Ústavní soud navíc sdělením ze dne 30. 4. 2013, publikovaným pod č. 117/2013 Sb., postavil najisto, že v případě pravomocných rozhodnutí soudů vydaným před vykonatelností citovaného nálezu převáží princip právní jistoty před důvody, které Ústavní soud vedly k derogaci této vyhlášky a ustanovení §71 odst. 2 věty za středníkem zákona o Ústavním soudu se neuplatní a nároky plynoucí z těchto rozhodnutí mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce.
Pouhá polemika stěžovatele se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Z pohledu civilními soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se argumentace stěžovatele nutně musí jevit jako spektakulární a lichá. Stěžovatel posouzení věci v nalézacím řízení ze strany civilních soudů a Ústavního soudu (v určitém smyslu) ignoruje.
Ústavní soud proto usuzuje, že stěžovatel se snaží postavit jej do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci vlastní a těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje.
Ústavní soud zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí jsou srozumitelná, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Současně připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy v souzené věci sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená. IV. senát Ústavního soudu proto neshledal ani důvod pro to, aby vyhověl stěžovatelovu podnětu k předložení věci plénu ve smyslu ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud konečně musel ve vztahu ke stěžovatelovu tvrzení, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3162/12 je nesprávné a nepřesvědčivé, posoudit, zda návrh splňuje formální předpoklady jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti, když stěžovatel poukazuje na nesprávnost a nepřesvědčivost jeho odůvodnění se zřetelným záměrem dosáhnout změny v argumentaci a také výrokové části nálezu. Uvedenému ostatně svědčí stěžovatelův podnět k předložení "celé věci" plénu Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu, který si IV. senát Ústavního soudu - jak ostatně vyplývá z výše uvedeného - neosvojil. Ústavní soud tak považuje ústavní stížnost v části týkající se nálezu sp. zn. III. ÚS 3162/12 za odvolání proti citovanému nálezu, které však je nepřípustné (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že neshledal vadnost citovaného nálezu Ústavního soudu, kterou stěžovatel dovozuje z toho, že Ústavní soud v odůvodnění uvedl výraz "bez zřetele hodného důvodu", který byl (namísto výrazu "bezdůvodně") do §10 odst. 1 písm. e) citovaného zákona vtělen až novelou provedou zákonem č. 278/2009 Sb. s účinností od 1. 1. 2010. Z celého obsahu odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu však vyplývá, že jde o posuzování merita věci i ústavnosti rozhodování civilních soudů podle právního stavu platného a účinného do 31. 12. 2009; k tomu srov. text na straně čtvrté dole, kde Ústavní soud jednoznačně uvádí zákon č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2009, a dále text na straně šesté, z něhož lze - ať již s odkazem na obsahově věcnou stránku argumentace, tak také i s výslovným použitím výrazu "bezdůvodně" (srov. text v odstavci třetím zdola a také text výše citovaný) - dovodit výše uvedené.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v části týkající se rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 4. 2013 č. j. 69 Co 131/2012-109 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný a v části, která směřuje proti nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3162/12 podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu