ECLI:CZ:US:2013:4.US.241.13.1
sp. zn. IV. ÚS 241/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. L., právně zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Pardubice, Smilova 500, směřující proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. února 2012, č.j. 12 To 62/2012-159, a Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2012, č.j. 11 Tdo 728/2012-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odstavci 2, v čl. 6 a v čl. 8 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2011 č.j. 6 T 180/2011-135, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odstavců 1, 2 a 3 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let. Dále mu bylo uloženo omezení spočívající v tom, aby dle svých možností nahradil škodu způsobenou trestnou činností, a současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému částku 100.000,- Kč; se zbytkem byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové zamítl; dovolání odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soudy sice provedly správná skutková zjištění, dokazování však nezohlednilo dostatečně jeho obhajobu. Soudy se nedostatečně zabývaly hodnotou provedených prací. Vyvodily závěry, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nepřezkoumatelně se vypořádaly s jeho obhajobou a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je v nesouladu s jeho rozhodnutím (minimální škoda bez vyvození odpovídajících závěrů). Stěžovatel se stal trestně odpovědným pro svoji druhotnou platební neschopnost. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Na stěžovatele se vztahovala amnestie prezidenta republiky dle čl. IV odstavce 1 písmene b) Rozhodnutí č. 1/2013 Sb. Proto byl stěžovatel dotázán, zda trvá na podané ústavní stížnosti. Prostřednictvím právního zástupce Ústavnímu soudu sdělil, že na projednání věci trvá.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 180/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z předloženého spisu se podává, že stěžovatel u sebe uschoval dráhu (bowlingovou) poškozeného do doby, než se najde zájemce, kterému ji stěžovatel instaluje a poškozenému uhradí její cenu. Původní cena, s ohledem na stav dráhy a zájem o ni, po řadě ústních jednání, byla nakonec snížena na částku 100.000,- Kč, která měla být poškozenému vyplacena ihned po prodeji. Následně se stěžovateli podařilo najít kupce, který byl ochoten za dráhu zaplatit 250.000,- Kč, a 50.000,- za instalaci. Po průběžném navyšování ceny prací byla vyfakturována částka 475.000,- Kč, z nichž však stěžovatel, podle svých slov, fakticky obdržel pouze 270.000,- Kč, které užil výhradně na úhradu svých nákladů (a zisk) s tím, že očekával doplacení zbytku smluvené ceny, z nějž by poškozenému uhradil cenu dráhy. Vzhledem k tomu, že k doplacení nedošlo, poškozený neobdržel nic. Stěžovatel měl za to, že po něm není možné spravedlivě žádat úhradu poškozenému, neboť on sám neobdržel veškeré peníze. Soudy naopak dospěly k závěru, že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu přečinu zpronevěry, neboť poté, co vyskladnil dráhu, měl uhradit poškozenému smluvenou částku. S touto interpretací stěžovatel nesouhlasil a opakovaně namítal existenci svých vlastních nákladů, které upřednostnil. Uvedl přitom, že se doposud ani nedomáhal doplacení zbytku ceny. V ústavní stížnosti pak předložil námitku nejasnosti smluvního vztahu mezi ním a poškozeným, zda se jednalo o verbální smlouvu o koupi či o zprostředkování, což je otázka dříve neuplatněná.
Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i z rozsudku nalézacího soudu patrné, stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, jimiž byl shledán vinným a odsouzen, přičemž k odsouzení došlo ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení pro trestný čin zpronevěry (Okresní soud v Chrudimi ze dne 26. června 2009, sp. zn. 2 T 75/2009). Opakoval svoji argumentaci a domáhal se přehodnocení rozsudku. Soudy se však s jeho námitkami vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Stěžovatel však nadále není spokojen a trvá na své nevině.
Pokud se týká tvrzeného rozporu v napadeném usnesení dovolacího soudu, Ústavní soud žádný nenašel. Nejvyšší soud vysvětlil své závěry, zohlednil i tvrzení stěžovatele a shledal neopodstatněnost dovolání. Logicky přitom operoval s argumenty stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že i podle teorie stěžovatele by tento měl zaplatit poškozenému. Pochybnosti o charakteru smlouvy, kterou měl stěžovatel s poškozeným, pak plynou právě z usnesení Nejvyššího soudu, nicméně tuto argumentaci stěžovatel v průběhu soudního řízení nepředložil. Jeho tvrzením se tedy soudy ani zabývat nemohly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že postup obecných soudů v jeho věci způsobil zásah do jeho zaručených práv. Soudy se vypořádaly s tvrzenou druhotnou platební neschopností, i s faktem, že stěžovatel upřednostnil svůj zisk před vyrovnáním svých závazků. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu