ECLI:CZ:US:2013:4.US.2870.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2870/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Šmerdy, zastoupeného JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Cejl 513/45, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 23 EC 126/2011-70 ze dne 28. května 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "soud") sp. zn. 23 EC 126/2011 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni INTERGRAM nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů (dále jen "žalobkyně") částku 2.596,80 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 12.660,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud se nezabýval jeho argumenty, námitkami a návrhy a skutkový stav, o který své rozhodnutí opřel, dovodil z důkazů, které relevantní informace ke skutkovému zjištění poskytnout nemohly. Na takto chybně zjištěných skutkových okolnostech nelze podle stěžovatele vystavět právní závěry, jak to učinil soud. Stěžovatel uvádí, že mohl v průběhu řízení reálně očekávat, jak bude soud provedené důkazy - podle stěžovatele napodobený podpis na kontrolním protokolu a neurčitá výpověď kontrolora - hodnotit a jaké závěry z nich vyvodí. Změna náhledu na výsledky provedeného dokazování je podle stěžovatele závěrem pro účastníky sporu překvapivým, kterému kvůli zákonné úpravě nelze čelit řádnými opravnými prostředky.
Stěžovatel dále uvádí, že se jednalo o vymáhání bagatelní pohledávky na základě formulářové žaloby, když soudem bylo na jeden den nařízeno až 10 po sobě následujících jednání, ve kterých vystupovala žalobkyně, řízení měla stejný předmět, žalobkyni zastupoval jeden právní zástupce a jednotlivá jednání byla nařízena ve dvacetiminutových odstupech. V případech bagatelních věcí je podle stěžovatele nutné dodržet princip proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení s tím, že přiměřeným ekvivalentem náhrady nákladů řízení je dvojnásobek vymáhané částky. Stěžovatel nesouhlasí s vyčíslenou výší nákladů řízení ve výši 12 660,-Kč, když již v elektronickém platebním rozkazu byly náklady řízení vyčísleny částkou 8 720,-Kč.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Soud dostatečně zjistil skutkový stav a své rozhodnutí také logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, přičemž se taktéž dostatečně vypořádal i s námitkami stěžovatele. Pokud jde o tvrzení, že podpis na kontrolním protokolu není stěžovatele, konstatuje Ústavní soud, že stěžovatel pro ně nenavrhl relevantní důkazy a jeho zástupce dokonce výslovně uvedl, že důkaz znaleckým posudkem ohledně pravosti tohoto podpisu stěžovatele nenavrhuje. Závěru soudu o důvodnosti žaloby tak nemá Ústavní soud co vytknout. Rozhodnutí soudu pak Ústavní soud nepovažuje ani za tzv. překvapivé.
Stran námitky stěžovatele týkající se nákladů řízení, kterou stěžovatel brojí proti jejich výši, resp. zřejmě podle stěžovatele nepřiměřené odměně advokáta, konstatuje Ústavní soud, že jeho judikatura týkající se účelnosti a přiměřenosti výše nákladů řízení u tzv. formulářových žalob (zejm. nálezy sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. břena 2012 a sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. července 2012) se týká případů postupovaných pohledávek, v nichž právo na peněžní plnění bylo vymáháno subjektem odlišným od původního věřitele, a soudní řízení bylo podle náhledu Ústavního soudu pouze nástrojem sloužícím k vytváření snadného a nijak neodůvodněného zisku na úkor protistrany, spočívajícího v úhradě nákladů za zastoupení advokátem. Tak tomu však v projednávaném případě není. Pokud pak jde o výši nákladů v projednávané věci, byla způsobena tím, že zástupce žalobkyně ve věci učinil 7 úkonů právní služby. Ačkoli tedy výše nákladů řízení ve věci stěžovatele výrazně přesahuje vymáhanou pohledávku, nelze ji považovat za nepřiměřenou.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. prosince 2013
Michaela Židlická v.r.
Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu