ECLI:CZ:US:2013:4.US.2936.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2936/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. S., právně zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Příbram, ul. 28. října 184, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2013, č.j. 6 To 248/2013-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 4 odstavci 3, v čl. 8 odstavci 2, v čl. 36 odstavci 1, v čl. 37 odstavci 3 a v čl. 38 odstavcích 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 96 odstavcích 1 a 2 Ústavy.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. června 2013, č.j. 1 PP 211/2013-177, byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 12 let z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2004, sp. zn. 3 T 14/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2006, sp. zn. 6 To 16/2005, a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 7 let za současného vyslovení dohledu, a současně mu byla uložena povinnost omezení spočívající v povinnosti podle svých sil splácet škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Ke stížnosti státní zástupkyně napadeným usnesením Městský soud v Praze usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a znovu rozhodl tak, že žádost stěžovatel o propuštění z výkonu tresu odnětí svobody zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zrekapituloval postup soudů ve své věci a namítl, že Městský soud v Praze o jeho stížnosti nenařídil veřejné zasedání, ačkoliv nařízeno být muselo. Stěžovatel tak nebyl seznámen se zamýšlenou změnou v argumentaci a nebyla mu poskytnuta možnost se k ní vyjádřit či navrhnout důkazy ve svůj prospěch, a nebyla tak zajištěna kontradiktornost procesu. Odvolací soud tím, že vystupoval v roli nalézacího soudu, zbavil stěžovatele zaručené možnosti nechat soudní rozhodnutí přezkoumat. Zcela nemístně zde došlo k zásahu do ústavněprávního uspořádání a nezávislosti soudní soustavy. Městský soud v Praze měl ve svém usnesení dále nepřiměřeně posuzovat schopnost stěžovatele na vedení řádného života, a to s odkazem na trestnou činnost pro níž byl stěžovatel odsouzen. To je pro posouzení okolností podmíněného propuštění irelevantní. Dále stěžovatel namítl, že napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné, když na jedné straně konstatuje, že stěžovatel splnil veškeré zákonné předpoklady pro podmíněné propuštění, avšak s ohledem na jeho osobu se návrh zamítá. Podle stěžovatele je tak porušena rovnost, neboť na něho je kladeno více podmínek, než stanoví zákon. Soud tak nevykonává spravedlnost, ale odplatu za menšinu poškozených, přičemž přehlíží lidská práva stěžovatele. Nesprávně pak posoudil i změnu, k níž dle znaleckého posudku u stěžovatele došlo a jí na roveň klade závěry probační a mediační služby. Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/2010.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 PP 211/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z ústavní stížnosti i z rozhodnutí stížnostního soudu je patrné, že v případě stěžovatele se nejednalo o první řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ani o první ústavní stížnost proti podobnému rozhodnutí. Předchozí ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. 6 To 695/2012, jímž stížnostní soud rozhodl shodně jako v projednávaném případě. Stejné základy má pak i argumentace stěžovatele užitá už v předchozí ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. III. ÚS 75/13. Pokud se pak jedná o napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze v projednávaném případě, stížnostní soud odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, přičemž konstatuje, že soud prvého stupně se nezabýval žádostí v rozsahu a způsobem, který mu Městský soud v Praze předestřel jako nezbytný; zejména se neseznámil se spisem ve věci samé, tj. se spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 14/2001.
V řízení o stížnosti Městský soud v Praze postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Dle ustanovení §232 trestního řádu rozhoduje soud ve veřejném zasedání tam, kde to zákon vysloveně stanoví. V souvislosti s řízením o stížnosti takový pokyn není řádem dán. Nadřízený soud pak o stížnosti rozhoduje v souladu s ustanovením §147 a násl. trestního řádu, kde je zakotvena i možnost, aby stížnostní orgán ve věci rozhodl sám. Jak opakovaně uvedly soudy rozhodující ve věci, podmíněné propuštění je nenárokový institut. V řízení o něm soud, po prověření naplnění zákonných podmínek dále prověří, zda osobní okolnosti případu a žadatele skýtají záruky, že trest se neminul účinkem a dále postačí trest podmíněný. Soud tedy musí prověřit, zda a za jakých podmínek k podmíněnému propuštění může dojít.
V daném případě Městský soud v Praze opakovaně definoval nezbytné podmínky, za jejichž splnění má soud prvého stupně žádost stěžovatele napříště prověřovat - neopomenout práci s trestním spisem ve věci samé. Proto při nesplnění tohoto požadavku Obvodním soudem pro Prahu 4, nemohlo být rozhodnutí o stížnosti překvapivé, jak stěžovatel namítal. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí opakovaně zhodnotil i závěry znalce, předložené informace a popsal je v souvislosti s dalšími zjištěními. Nelze proto sdílet tvrzení stěžovatele, že soud klade závěry kvalifikovaného znalce na roveň nekvalifikované probační služby.
Ze spisu je dále patrné, že stížnost podala státní zástupkyně přímo u jednání Obvodního soudu pro Prahu 4; písemné vyhotovení, jež se stalo východiskem pro rozhodnutí Městského soudu v Praze, bylo předloženo právní zástupkyni stěžovatele. Stěžovatel tak měl možnost se k (opakovaně) předestřené argumentaci státní zástupkyně vyjádřit.
Pokud se týká odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10, sdílí čtvrtý senát shodný názor, obsažený v předchozí výše již zmíněné ústavní stížnosti stěžovatele. Ta byla usnesením ze dne 26. září 2013, sp. zn. III. ÚS 75/13, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a na toto usnesení lze bez dalšího odkázat.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu