ECLI:CZ:US:2013:4.US.297.13.2
sp. zn. IV. ÚS 297/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky H. Ř., zastoupené Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem se sídlem Netušilova 7, Prostějov, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 169/2012 ze dne 22. 10. 2012 a usnesení Okresního soudu v Prostějově č. j. 15 EXE 1735/2010-15 ze dne 7. 12. 2010 a o návrhu na odložení provedení exekuce, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejich příloh bylo zjištěno, že Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 15 EXE 1735/2010-15 ze dne 7. 12. 2010 nařídil exekuci na majetek stěžovatelky a jejího bývalého manžela, J. Ř., podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem dne 17. 10. 2006, k uspokojení pohledávky oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., ve výši 160.601,- Kč s příslušenstvím. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 12 Co 169/2012 ze dne 22. 10. 2012 bylo rozhodnutí okresního soudu ve vztahu ke stěžovatelce potvrzeno.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí okresního a krajského soudu ústavní stížností, v níž namítala, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky a dále nerespektovaly čl. 2 a čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 Listiny. Stěžovatelka měla za to, že exekuční titul, na jehož základě byla exekuce nařízena, nebyl vykonatelný, neboť jí nebyl řádně doručen. V této souvislosti uvedla, že rozhodčí nález byl doručován na adresu jejího trvalého bydliště; jelikož zde nebyla zastižena, byla zásilka uložena na poště a stěžovatelka měla obdržet výzvu k jejímu vyzvednutí. To se však nestalo, neboť oznámení o uložení zásilky bylo zlikvidováno tehdejším manželem stěžovatelky, který měl trvalé bydliště na téže adrese. Jednání manžela vyplývalo z jeho předcházející činnosti, kdy při uzavírání smlouvy o úvěru a jeho následném zajištění směnkou padělal podpis stěžovatelky a zničením oznámení se snažil zabránit tomu, aby se stěžovatelka o celé záležitosti dozvěděla. J. Ř. byl posléze v návaznosti na toto své jednání rozsudkem okresního soudu č. j. 2 T 292/2010-137 ze dne 29. 3. 2011, ve spojení s rozsudkem krajského soudu sp. zn. 9 To 203/2011 ze dne 19. 5. 2011, uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 3 a §238 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 4 trestního zákoníku. Zničení oznámení o uložení zásilky potvrdil J. Ř. písemným prohlášením dne 27. 4. 2011. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka neměla možnost se o uložení zásilky dozvědět, proto se vůči ní nemohla uplatnit fikce doručení. Krajský soud však argumentaci stěžovatelky nepřisvědčil a odmítl se okolnostmi, vážícími se ke zničení oznámení o uložení zásilky blíže zabývat; nenařídil jednání a ani neprovedl stěžovatelkou navržený důkaz výslechem J. Ř. Dle stěžovatelky nebylo možno považovat řízení před obecnými soudy jako celek za spravedlivé, proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše a dále aby odložil provedení exekuce do doby, než bude o ústavní stížnosti rozhodnuto.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů ohledně vykonatelnosti rozhodčího nálezu, resp. nastoupení účinků fikce doručení. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko opakovala námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení, s nimiž se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypořádal. Výkladu relevantních ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, provedenému odvolacím soudem, nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jeho úvahy jakkoliv přehodnocovat. Jakkoliv je za daných okolností pochopitelné, že stěžovatelka subjektivně pociťuje nařízení exekuce na svůj majetek jako nespravedlivé, je třeba konstatovat, že podstata jí tvrzeného zásahu netkvěla v nesprávném postupu soudu, poštovního doručovatele či oprávněné, nýbrž v jednání třetí osoby, která zneužila přístupu do společné poštovní schránky. Za těchto okolností nezbylo než stěžovatelku odkázat na možnost domáhat se náhrady škody, která jí protiprávním jednáním takové osoby vznikla, cestou občanskoprávní žaloby; nejedná se však o skutečnost, jež by měla vliv na vykonatelnost doručovaného rozhodnutí. Krajský soud tedy nepochybil, jestliže neprováděl další dokazování ve vztahu k okolnostem, za nichž mělo být oznámení o uložení zásilky zničeno.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh stěžovatelky na "odklad provedení exekuce", který Ústavní soud posoudil jako návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu