ECLI:CZ:US:2013:4.US.3039.13.2
sp. zn. IV. ÚS 3039/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti J. J., státního příslušníka Čínské lidové republiky, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013 č. j. 6 Azs 17/2012-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta jeho kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2013 č. j. 49 Az 28/2012-49 s tím, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a s. ř. s.
Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 17. 9. 2012 č. j. OAM-197/LE-BE02-ZA14-2012, který o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany rozhodl tak, že ji podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu") označil jako nepřípustnou a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona o azylu zastavil.
Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí a tvrdí, že svá meritorní rozhodnutí odůvodnily čistě formalisticky, když v rámci zvoleného formálně-procesního postupu v potřebném rozsahu meritorně nehodnotily a nepřezkoumávaly rozhodnutí Ministerstva vnitra. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho kasační stížnost měla být posouzena jako přijatelná, neboť jde o případ, kdy rozhodnutí krajského soudu znamená zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Namítá, že krajský soud při posuzování předmětné správní žaloby fakticky vycházel pouze z vyjádření stěžovatele a ze skutečnosti, že v předchozím řízení dostatečně neupozornil i na politické aspekty jeho kauzy. Pokud by příslušný správní orgán zjistil řádně stav věci a opatřil si dostatečné podklady pro své rozhodnutí, jež potvrzují tvrzení stěžovatele, pak by musel rozhodnout v souladu s §14a zákona o azylu o udělení doplňkové ochrany, neboť existují důvodné obavy, že pokud stěžovatel bude vrácen do Číny, tak mu hrozí ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu nelidské a ponižující zacházení spočívající konkrétně v provedení nedobrovolné sterilizace.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal o azyl v České republice z důvodu, že mu v Číně hrozí sterilizace, protože porušil politiku jednoho dítěte, poprvé v roce 2006. Ministerstvo vnitra tehdy jeho žádost zamítlo a neshledalo ani důvody pro udělení humanitárního azylu podle §14 či doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Krajský soud v Praze žalobu v dané věci zamítl a kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí pak odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. března 2008 č. j. 4 Azs 91/2007-48 s odůvodněním, že nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§104a s. ř. s.), neboť žalobcem uváděné právní otázky již řeší předchozí judikatura.
Podstatou sporu v řízení ohledně nové žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tedy bylo posouzení, zda správní orgán byl oprávněn zastavit řízení namísto toho, aby je vedl a vydal ve věci meritorní rozhodnutí. Podle ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu bylo z tohoto hlediska rozhodující zjištění, zda v nynějším řízení stěžovatel předložil nové relevantní skutečnosti, které by nebyly bez jeho zavinění předmětem zkoumání správního orgánu v předchozím pravomocně ukončeném řízení.
Ústavní soud ověřil, že v tomto smyslu se správní orgán i krajský soud a Nejvyšší správní soud podáním stěžovatele řádně zabývaly a jeho námitky, v podstatě shodné jako v ústavní stížnosti, důkladně přezkoumaly.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí mj. provedl rozbor podmínek, za kterých lze považovat kasační stížnost za přijatelnou z důvodu přesahu vlastních zájmů stěžovatele a podrobně a srozumitelně objasnil, z jakých důvodů kasační stížnost podmínky přijatelnosti podle ustanoven §104a s. ř. s. nesplňuje.
Zejména poukázal na svou judikaturu týkající se opakovaných žádostí o azyl (č. j. 9 Azs 5/2009-65), z níž vyplývá, že je povinností žadatele, aby nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl (č. j. 4 Azs 21/2003-55, 4 Azs 23/2009-64), a judikaturu vztahující se k uplatnění nových skutečností až v řízení před krajským soudem (č. j. 8 Azs 27/2012-65), podle níž je mj. nutné, aby žadatel uvedl skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu a tyto skutečnosti nebyly bez vlastního zavinění žadatele předmětem zkoumání správního orgánu. Ve smyslu této judikatury nelze podle Nejvyššího správního soudu za "novou skutečnost", považovat stěžovatelem tvrzenou účast na studentských nepokojích v Pekingu v roce 1989, uplatněnou až v žalobě ke krajskému soudu, kterou podle jeho názoru měl žalovaný (správní orgán) zjistit sám z úřední povinnosti. O novou skutečnost se nejedná, ani pokud jde o tvrzení o hrozbě nedobrovolné sterilizace jakožto nelidského a ponižujícího zacházení odůvodňujícího udělení doplňkové ochrany, neboť hrozba sterilizace byla předmětem posouzení již v předchozím azylovém řízení; jde tak pouze o snahu stěžovatele, aby byla tato skutečnost nově právně posouzena ve světle ustanovení §14a zákona o azylu, které však platilo již v době podání jeho původní žádosti.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Argumentace stěžovatele v podstatě opakuje to, co bylo předestřeno krajskému soudu v žalobě a Nejvyššímu správnímu soudu v kasační stížnosti. Stěžovatel přitom nerozlišuje zvláštnosti řízení o opakované žádosti o udělení azylu a řízení o přijatelnosti kasační stížnosti podle §104a s. ř. s. před Nejvyšším správním soudem.
Shora přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nejvyšší správní soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele z hlediska postupu v předcházejícím správním a soudním řízení ohledně aplikace zákona o azylu, stejně jako s tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje stěžovatelovy osobní zájmy. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry Nejvyššího správního soudu ohledně přijatelnosti kasační stížnosti.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných práv. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý a řádný proces.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu