ECLI:CZ:US:2013:4.US.3160.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3160/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupené JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem Purkyňova 547/43, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. srpna 2013 č. j. 12 Co 337/2013-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou dne 15. října 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 21. května 2013 č. j. 3 P 203/2012-191 Okresní soud Plzeň-jih zvýšil otci výživné pro nezletilou S. na částku 2 800,- Kč měsíčně, pro nezletilou E. na částku 2 000,- Kč měsíčně s účinností od 1. září 2012, rozhodl o nedoplatku výživného, který vznikl jeho zvýšením za dobu od 1. září 2012 do 31. května 2013 pro S. v částce 2 700,- Kč, pro E. v částce 4 500,- Kč a na jeho úhradu povolil otci splátky po 500,- Kč měsíčně pro každé dítě splatné spolu s běžným výživným počínaje právní mocí tohoto rozsudku. Tím změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 13. března 2012 č. j. 3 Nc 106/2012-72 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. června 2012 č. j. 13 Co 361/2012-99. Žádnému z účastníků nepřiznal okresní soud právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal otec odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. srpna 2013 č. j. 12 Co 337/2013-219 byl výše uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 21. května 2013 č. j. 3 P 203/2012-191 změněn tak, že návrh matky na zvýšení výživného byl zamítnut (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že podle jejího názoru došlo od posledního rozhodování ve věci k podstatné změně poměrů. Změnu poměrů spatřuje stěžovatelka jednak v tom, že otec přestal platit hypotéku a náklady spojené s užíváním nemovitosti, ve které bydlí stěžovatelka s nezletilými dcerami, a jednak v tom, že mladší dcera E. začala v září roku 2012 navštěvovat mateřskou školku, s čímž jsou spojeny výdaje ve výši 500,- Kč měsíčně, dále se u nezletilé S. projevila alergie na roztoče a vznikly náklady spojené s navštěvováním logopedie v Plzni. Stěžovatelka uvádí, že legitimně očekávala, že soud jejímu návrhu vyhoví a výživné pro nezletilé dcery zvýší. Krajský soud v Plzni se však podle jejího názoru zcela nečekaně a bez logického a náležitého odůvodnění odchýlil od právních závěrů vyjádřených ve svém předchozím rozsudku ze dne 21. června 2012 č. j. 13 Co 361/2012-99. Podle stěžovatelky vůbec nepřihlédl ke zvýšení odůvodněných potřeb na straně nezletilých dcer, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se s těmito skutečnostmi nevypořádal.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí ostatních soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu soudů ve věcech civilních, trestních a správních (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu proto není se zabývat porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Tak tomu bude zejména v případech, kdy mají rozhodnutí soudů charakter projevu libovůle nebo jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V souzené věci odvolací soud po doplnění dokazování aktuální zprávou o výdělku otce dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl v řízení všechny důkazy, které účastníci na podporu svých tvrzení navrhli, z provedených skutkových zjištění však okresní soud nevyvodil odpovídající právní závěry. Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že od poslední úpravy výživného nedošlo k výraznému zvýšení odůvodněných potřeb nezletilých dětí ani ke zlepšení majetkových poměrů otce, a proto podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, jestliže výživné otci pro obě dcery zvýšil. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině pro novou úpravu výživného, a proto napadené rozhodnutí změnil a nedůvodný návrh matky na zvýšení výživného zamítl.
Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Plzni své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které se následně staly obsahem ústavní stížnosti. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, nelze označit za svévolné, je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti a nemělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Z pohledu Ústavního soudu zde není dán prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu