ECLI:CZ:US:2013:4.US.3255.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3255/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Františka Diniče, právně zastoupeného JUDr. Melánií Knopovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Slovenská republika, Košice, Štúrova 20, se zmocněncem pro doručování Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Kopečná 11, směřujícím proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2011, č.j. 34 Ad 31/2011-36, a Nejvyššího správního soudu ze dne 23. května 2012, č.j. 6 Ads 34/2012-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním splňujícím náležitosti ústavní stížnosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl zkrácen ve svých právech zaručených v čl. 30 odstavci 1 a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 18. května 2010, č.j. 350 306 731/428, zamítla žádost stěžovatele o starobní důchod. Proti tomu podal stěžovatel námitky, které Ústředí České správy sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 22. září 2010, č.j. 350 306 731/315-LB, zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele. Následnou kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že po dobu 20 let vykonával službu v ČSLA (od 1. září 1955 do 31. března 1976), za což mu byl v rozhodnutí Krajské vojenské správy v Košicích sp. zn. 261770 ze dne 26. června 1991, přiznán výsluhový důchod ze sociálního zabezpečení vojáků z povolání podle §164 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o sociálním zabezpečení"). Pro výměru přitom byla zhodnocena doba 67 let, 9 měsíců a 15 dní; stěžovatel uvedl, že nezjistil, jak byla uvedená doba vypočtena, přičemž v roce 1990 dovršil věku 65 (správně 55) let. Rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení v Bratislavě ze dne 27. listopadu 2008, mu byl zvýšen výsluhový důchod (nikoliv starobní) podle zákona č. 433/2008 Z.z. Zvýšení bylo provedeno na základě 20 roků služebního poměru. Stěžovatel však mimo služební poměr byl v pracovním poměru a to od 6. března 1953 do 31. srpna 1955 jako horník v dole (u právního předchůdce OKD, a.s.), od 1. dubna 1976 do 31. prosince 1991 jako pilot Československých aerolinií, se sídlem v Praze, a od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1992 jako pilot v letecké společnosti Georgia AIR, se sídlem v Praze.
Stěžovatel je přesvědčen, že pro stanovení jeho důchodu byla započtena pouze doba jeho služebního poměru v ČSLA, avšak žádný z výše uvedených pracovních poměrů. Vzhledem k tomu, že všichni civilní zaměstnavatelé sídlili na území České republiky, nebyl mu na Slovensku přiznán žádný starobní důchod. Proto se obrátil na orgány sociálního zabezpečení v České republice.
Podle stěžovatele je v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně uveden nepřezkoumatelný a hrubě zkreslující závěr, že rozhodnutím Krajské vojenské správy v Košicích byl v roce 1991 přiznán starobní důchod podle §164 zákona o sociálním zabezpečení, a to ještě před rozdělením společného státu. Na uvedený skutkový stav bylo nutno údajně aplikovat čl. 29 a 33 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikované pod č. 228/1993 Sb. (dále jen "Smlouva"). Rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu měl stěžovatele zkrátit v jeho právech. Soudy se věcí vypořádaly neobjektivně a povrchně, a došlo tak k vybočení z ústavně konformní interpretace příslušných norem. Tím byl stěžovatel diskriminován při výplatě výsluhového důchodu za službu v ozbrojených silách, neboť mu nebyly započítány i doby civilních zaměstnání. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 34 Ad 31/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z ustanovení §142 odstavce 4 písmene a) zákona o sociálním zabezpečení, kde je upravena organizace a řízení o důchodových dávkách, plyne, že o dávkách důchodového zabezpečení vojáků z povolání Československé lidové armády, rozhoduje krajská vojenská správa, v jejímž obvodu má žadatel o dávku trvalý pobyt. Uvedené ustanovení dopadlo i na stěžovatele, kterému byl, jak výše uvedeno, dne 26. června 1991 Krajskou vojenskou správou v Košicích, přiznán výsluhový důchod. V tomto rozhodnutí byly zohledněny veškeré pracovní a služební vztahy, jich byl stěžovatel do té doby účasten. Toto ustanovení zákona koresponduje i s čl. 29 Smlouvy, podle které "[D]ávky důchodového zabezpečení vyplácené orgány sociálního zabezpečení ozbrojených sil a sborů se ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky považují za dávky důchodového zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území má oprávněný trvalý pobyt. Příslušným k výplatě těchto dávek je příslušný orgán tohoto smluvního státu." Podle čl. 33 Smlouvy "[D]ůchody přiznané ode dne, který spadá do období před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky, nositeli zabezpečení České republiky nebo Slovenské republiky se nadále považují za důchody toho smluvního státu, jehož nositel zabezpečení byl nebo by byl příslušným k výplatě těchto důchodů ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky." Podle ustanovení §91 odstavce 1 zákona č. 114/1998 Z.z., o sociálnom zabezpečení vojakov, v tehdy platném znění: "Starobné dôchodky z I. a II. kategórie funkcií, na ktoré vznikol nárok podľa doterajšieho predpisu 34) a tento nárok trvá ku dňu účinnosti tohto zákona, sa považujú za výsluhové dôchodky podľa tohto zákona vo výške, v akej patrili ku dňu účinnosti tohto zákona...", došlo ke změně názvu vypláceného důchodu.
Z uvedeného tedy plyne, že v případě nároku na důchod (bývalého) vojáka z povolání, byly, podle příslušné právní úpravy, k rozhodování povolány orgány vojenské správy a to ve všech (i nevojenských) věcech a nikoliv orgány (civilního) sociálního zabezpečení. A dále, že v případě, kdy byl důchod přiznán před rozdělením České a Slovenské federativní republiky, je pro následná řízení příslušný orgán toho státu, v němž bylo takové rozhodnutí vydáno. S touto informaci byl stěžovatel opakovaně seznámen, nebyl však ochoten ji akceptovat. Stěžovateli byla rovněž poskytnuta informace o způsobu výpočtu výše důchodu, o aplikaci koeficientu 1,5 a 2 násobku na vyjmenované pracovní činnosti, a to i s odkazem na sdělení Vojenského úřadu sociálního zabezpečení v Bratislavě. Stěžovatel však nadále opakoval svoji argumentaci o zmatečnosti údaje o započtené době a přesvědčení o pominutí civilních zaměstnání. Nepřijal ani zákonnou změnu označení vypláceného důchodu. Interpretace provedená stěžovatelem nenachází žádnou oporu ve faktickém stavu, respektive v místní příslušnosti českých civilních orgánů sociálního zabezpečení.
S ohledem na uvedené okolnosti neshledal Ústavní soud v napadených rozsudcích stěžovatelem tvrzené pochybení a zásah do jeho zaručených práv. Soudy nevyhověly požadavkům stěžovatele, jejich rozhodnutí však byla zcela v souladu s právním řádem České a Slovenské federativní republiky, České republiky, Slovenské republiky i Smlouvy. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu