ECLI:CZ:US:2013:4.US.3481.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3481/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele J. P., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Zdeňkou Šustovou, Tusarova 24, Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2013 sp. zn. 25 Co 510/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 11. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud Praha - východ vydal dne 30. 9. 2013 předběžné opatření, kterým upravil styk stěžovatele s jeho nezletilým synem A. tak, že matce uložil povinnost odevzdat nezletilého otci dne 19. 10. 2013, 2. 11. 2013 a 16. 11. 2013 od 10 hod. do 18 hod. Dále uložil matce povinnost odevzdat nezletilého otci počínaje 48. kalendářním týdnem a každý následující sudý kalendářní týden, v sobotu od 9hod do neděle 17 hod. Pro účely vánočních svátků 2013 upravil soud styk nezletilého s otcem tak, že matka je povinna mu jej odevzdat dne 25. 12 2013 od 9 hod do 18 hod. Další styk se uskuteční podle výše určených zásad. K odvolání matky změnil Krajský soud v Praze ústavní stížností napadené usnesení tak, že matka je povinna předat nezletilého otci každé pondělí, středu a sobotu od 14 hod. do 18hod. a počínaje 49. kalendářním týdnem v roce v sobotu od 10 hod. do 18 hod.
S tímto rozvržením úpravy styku s nezletilým stěžovatel zásadně nesouhlasí a považuje ho za zcela nedostatečný. V rámci své ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává jednak právní úpravy obsažené v zákoně o rodině, vycházející z Ústavy a Listiny základních práv a svobod a také mezinárodní úmluvy o právech dítěte. Stejně tak odkázal i na recentní judikaturu Ústavního soudu, podle které je třeba vycházet z čistě individuálního rozměru každého jednotlivého případu. Rodinné vztahy jsou primárně založeny na jiných než právních normativních systémech, a proto právo byť má a musí do těchto vztahů vstupovat, musí být interpretováno a aplikováno nikoliv mechanicky, formalisticky, ale citlivě s výlučným ohledem na jeho účel. Ačkoli okresní soud v předmětném případě aplikoval právo na rodinné vztahy velmi citlivě, krajský soud jej ve svém ústavní stížností napadeném usnesení popřel. Krajský soud prakticky glorifikuje matku a přiřkl jí monopol výchovy na základě lží a nerespektování práv dítěte a druhého rodiče. Soud také nenařídil ve věci jednání, ačkoliv se jednalo o odvolací řízení, kde matka doložila důkaz odporující §127a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V řízení nebylo prokázáno, zda dítě netrpí separační úzkostí po otci a sourozencích, jelikož nezletilý byl na stěžovatele i své sourozence zvyklý. Z toho důvodu pak také není adekvátní závěr odvolacího soudu, podle něhož by si měl nezletilý na otce zvykat. Krajský soud ve svém rozhodnutí neodůvodnil svůj postup ve věci ani odkazem na příslušnou odbornou literaturu, na níž stěžovatel ve svém návrhu odkazuje. Zejména z ní pak vyplývá, že v případě, kdy nemá dítě častý kontakt s druhým z rodičů, velmi snadno na něj zapomíná a vytváří si tak mylný obraz o tom, jak by měla rodina fungovat. Soud by se měl ve svém usnesení vypořádat též s tím, proč nerespektoval rodinné vztahy polorodých bratrů a zcela je odsunul do pozadí. Pokud se soud dožaduje nějakých přizpůsobení dle pracovních směn výchově dítěte, tak prakticky zasahuje do rodinných vztahů otce. Pokud by otec tomuto vyhověl, byl by soudem posuzován tak, že podniká nepřiměřená majetková rizika ve smyslu §96 zákona o rodině. Postavení otce při výchově dítěte je zcela nezastupitelné a nenahraditelné.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Při projednávání předmětného případu vyšel Ústavní soud formálně právně z povahy opatření obecné povahy, co by institutu sloužícího k dočasné úpravě práv a povinností účastníků řízení. Z uvedeného plyne, že rozsah dokazování v řízení před obecnými soudy byl omezen a obecné soudy se s konečnou platností budou právní úpravou vztahu mezi nezletilým a jeho otcem ještě zabývat.
Z porovnání výrokové části rozsudku okresního a krajského soudu je zřejmé, že krajský soud oproti názoru okresního soudu přistoupil k restrikci styku stěžovatele se synem, kdy nejmarkantnější změnou je to, že nezletilý nebude zůstávat u svého otce přes noc. S touto změnou se krajský soud vypořádal tím, že upřednostnil důraz na zachování jistoty výchovného prostředí. Krajský soud nevyloučil možnost přespání nezletilého u otce v budoucnu, ale s ohledem zachování pocitu jistoty nezletilého jej pro bezprostředně následující období vyloučil. Namítá-li stěžovatel, že soud nezohlednil styk nezletilého s dalšími členy jeho rodiny, je z ústavněprávního hlediska podstatnou především ta skutečnost, že uvedl důvody, pro které tak neučinil. Stále nelze zapomínat, že se jedná o úpravu styku pouze dočasné povahy, přitom krajským soudem redukovaný rozsah styku nelze považovat za natolik strohý, aby bylo lze očekávat ochladnutí osobních vazeb mezi stěžovatelem a nezletilým. Námitku směřující proti úpravě pracovních směn stěžovatele považuje Ústavní soud v této souvislosti za zcela bezpředmětnou, neboť jejich rozvržení podléhá především potřebám zaměstnavatele a nelze vyloučit jejich flexibilní úpravu dle jeho potřeb. Vázat tak styk nezletilého s otcem na rozvrh práce by bylo do budoucna značně nejistým. Za situace, kdy vztahy mezi stěžovatelem a dítětem nejsou nijak zatíženy, lze považovat za ústavně konformní i závěr krajského soudu stran úpravy styku stěžovatele bez přítomnosti matky.
Namítá-li stěžovatel odepření spravedlnosti, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že je v tomto případě třeba poukázat na specifičnost společenských vztahů, jež byly rozhodnutím soudu upraveny. Jedná se o velmi citlivé předivo rodičovských vazeb. Jakékoli zásahy zvenčí, tedy ze strany státních orgánů, jsou ve svém instrumentariu značně omezeny, což vyplývá již ze samotné povahy státní moci. O to více je třeba s plnou vážností apelovat na oba rodiče, aby se snažili dosáhnout dohody o podmínkách výchovy svého nezletilého syna přirozenou cestou, tj. bez zásahu státu tak, aby jejich vzájemným vztahem nebyl poškozován nezletilý A., na kterého bude vztah mezi rodiči nepochybně působit velmi intenzivně. Jakkoli může být soud veden při úpravě styku rodičů a dětí těmi nejlepšími úmysly, není v jeho silách, aby vytvořil dítěti harmonické výchovné prostředí, které se odvíjí vždy primárně od vztahů mezi rodiči. Této své odpovědnosti by si měli být rodiče vědomi především a tomu také přizpůsobit své vzájemné vztahy při hledání kompromisního řešení při utváření výchovného prostředí jejich A.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu