ECLI:CZ:US:2013:4.US.3493.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3493/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ľ. M., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Mezibranská 19, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č.j. 47 T 8/2010-1520, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2012, č.j. 7 To 112/2011-1754, a Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2012, č.j. 6 Tdo 707/2012-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveným v čl. 8 odstavce 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip presumpce neviny, zakotvený v čl. 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu práv soudní mocí dle čl. 4 Listiny a dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odstavců 1 a 2 písmene h) trestního zákona, trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odstavce 1 trestního zákona, pokusu trestného činu vraždy podle §8 odstavce 1 a §219 odstavců 1 a 2 písmen c) a h) trestního zákona, trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odstavců 1 a 2 trestního zákona, pokusu trestného činu vraždy podle §8 odstavce 1 a §219 odstavců 1 a 2 písmen c) a h) trestního zákona, a trestného činu křivého obvinění podle §174 odstavců 1 a 2 trestního zákona, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svody na doživotí, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. února 2010, sp. zn. 1 T 161/2009, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbylo podkladu. Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným částky v rozsudku uvedené. Odvolání stěžovatele i státního zástupce citovaným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl, dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v jeho věci byly důkazy provedeny v rozporu se zákonem, v důsledku čehož z nich byly vyvozeny nesprávné závěry. Odvolací soud sice akceptoval některé námitky jako oprávněné, avšak nikoliv za natolik podstatné, aby vedly ke změně odsuzujícího rozsudku. Stěžovatel popsal vady v dokazování týkající se výslechu utajeného svědka, kde samo svědectví bylo založeno na popisu slyšeného (informaci, kterou měl svědkovi sdělit stěžovatel). Otázky, které byly tomuto svědkovi položeny, byly zapovězeny, neboť směřovaly k identifikaci utajeného svědka. Stěžovatel má za to, že tím bylo porušeno jeho právo klást svědkovi dotazy. Odvolací soud se dále rovněž nesprávně zabýval čtením protokolu o prvotním výslechu stěžovatele, tehdy ještě v pozici podezřelého. Dále nebyly připuštěny důkazy, které měly svědčit ve prospěch stěžovatele. Popis stěžovatele první poškozenou obsahoval řadu rozporů, s nimiž se soud nedostatečně vypořádal. V dalším případě jej druhá poškozená měla identifikovat, stěžovatel je však přesvědčen, že její popis byl neurčitý, a správnost získal teprve po nestandardně a nezákonně provedené rekognici. Soudy však obhajobu stěžovatele nesprávně vyhodnotily; Nejvyšší soud pak přes existenci zmíněných vad dospěl k přesvědčení o správnosti závěrů nalézacího a odvolacího soudu a neposkytl tak stěžovateli zákonnou ochranu jeho zaručených práv. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 8/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel opakovaně předkládal své námitky, a to jak v řízení samotném, tak i v opravných prostředcích. Po celou dobu řízení namítal nesprávnost a nezákonnost provedených důkazů a popíral, že by se skutků kladených mu za vinu dopustil. Pokud byl v době vraždy na místě činu, byl tam ze zcela jiných důvodů. Pomohl majiteli pistole, která byla pravděpodobně vražednou zbraní, k jejímu nalezení. Rovněž před domem první poškozené, krátce po spáchání pokusu o vraždu, se objevil náhodně a náhodně nalezl ruksak s ukradeným mobilním telefonem a nožem, který byl k útoku použit. Dále vyšetřovatele upozornil na mačetu a oděv, které měly mít souvislost s napadením druhé poškozené. Při vyšetřování ochotně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a poskytoval jim informace. Tyto okolnosti však podle jeho přesvědčení byly vyhodnoceny nesprávně a stěžovatel byl nezákonně odsouzen k výjimečnému trestu.
K námitce stěžovatele, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a nezohlednily okolnosti svědčící v jeho prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46), což v projednávaném případě nastalo. Vytýká-li stěžovatel neprovedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení §125 trestního řádu). I tato podmínka byla v řízení naplněna. Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování je nutno dle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit.
V projednávaném řízení obecné soudy důkladně provedly řadu důkazů, které tvoří ucelený obraz jednání pro které je stěžovatel stíhán. Nesouhlas stěžovatele se závěry soudů je pochopitelný s ohledem na trest, který mu byl vyměřen, nicméně k tvrzenému zkrácení v jeho právech nedošlo. Soudy se důkladně zabývaly předloženými důkazy, hodnotily je kriticky a objektivně. Dospěly přitom k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty příslušných trestných činů. Jednání stěžovatele bylo popsáno a posouzeno se zohledněním všech relevantních informací, které soudy měly k dispozici.
Presumpce neviny byla zachována a stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou další okolnost, kterou by se již dříve obecné soudy nezabývaly, a která by svědčila o tom, že jejich postupem došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a důkladně zabývaly. V řízení přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu