ECLI:CZ:US:2013:4.US.3559.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3559/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele V. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Alešem Tolnayem, nám. Republiky 946, Mladá Boleslav, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013 č. j. 6 To 304/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 11. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl usnesením předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 2. 2011 sp. zn., 1 PP 2/2011-35 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a zároveň mu byla stanovena zkušební doba v trvání 6 měsíců. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 v téže věci ze dne 30. 7. 2013 č. j. 1 PP 2/2011-126 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 tak, že podle §332 odst. 1 tr. ř. a §91 odst. 1 písm. a) tr. z. se stěžovateli ponechalo v platnosti podmíněné propuštění a nad odsouzeným se stanovil dohled. Na základě stížnosti státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 zrušil Městský soud v Praze v neveřejném zasedání dne 16. 9. 2013 č. j. 6 To 304/2013 předchozí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a znovu rozhodl tak, že podle §91 odst. 1 tr. z. stěžovatel vykoná zbytek uloženého trestu odnětí svobody.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje především na skutečnost, že stížnost byla státní zástupkyní podána dne 31. 7. 2013 jako blanketní podání, které bylo odůvodněno až dne 23. 8. 2013. Tento postup považuje stěžovatel za rozporný s ustanovením §141 a násl. tr. ř., který zcela jednoznačně stanoví, že stížnost se podává do tří dnů od oznámení usnesení, přičemž usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, proti které stížnost žalobkyně směřovala, bylo oznámeno na veřejném zasedání, na kterém bylo taktéž řádně odůvodněno. Stížnost státní zástupkyně byla dle razítka podatelny podána dne 31. 7. 2013, tato stížnost však neobsahovala náležitosti dle §145 tr. ř. Stěžovatel je tak přesvědčen o tom, že Městský soud v Praze při rozhodování o stížnosti státní zástupkyně pochybil, když akceptoval shora popsaný postup při odůvodnění stížnosti.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Při posuzování předmětného případu vyšel Ústavní soud především z povahy stížnosti, co by řádného opravného prostředku proti usnesení orgánu činného v trestním řízení. Na rozdíl od jiných opravných prostředků v trestním řízení, a to ať již řádných či mimořádných, je institut stížnosti založen na revizním principu. Z toho plyne, že orgán provádějící přezkoumání je povinen z podnětu opravného prostředku přezkoumat všechny výroky obsažené v napadeném rozhodnutí, ať již byly opravným prostředkem napadeny či nikoliv. Nejedná se zde tedy o případ, kdy by byl, obdobně jako např. v případě odvolání, odvolací orgán vázán vytýkanými vadami. Orgán rozhodující o stížnosti přezkoumá tudíž napadené usnesení v celé šíři a nemůže se omezit jen na námitky uplatněné stěžovatelem. Z toho důvodu je pak také podružné, zda státní zástupkyně odůvodnila podanou stížnost v zákonné lhůtě či nikoliv. Podstatnou je zde především ta skutečnost, že státní zástupkyně stížnost podala ve lhůtě, a to proti konkrétnímu usnesení - což stěžovatel ani nezpochybňuje. Z toho důvodu nelze dospět k závěru, že by postupem soudu došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2013
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu