ECLI:CZ:US:2013:4.US.3593.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3593/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. Z., právně zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Staropramenná 17, směřující proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. prosince 2011, č.j. 2 T 60/2011-299, a Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2012, č.j. 67 To 7/2012-316, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2012, č.j. 4 Tdo 627/2012-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 40 odstavcích 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odstavců 1 a 4 písmeno b) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému na zkušební dobu čtyř let, a současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradě způsobené škody částku 984.114,- Kč. K odvolání byl citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze zrušen výrok o trestu a stěžovatel byl při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody nově odsouzen k tresu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozsudkem odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal okolnosti, za nichž byl odsouzen a namítl, že soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou. Stěžovatel, jakožto jednatel společnosti, uzavřel s bankou úvěr na částku 950.000,- Kč, přičemž součástí dokumentů, které při uzavírání podepsal, bylo i čestné prohlášení, že společnost má zaplaceno zdravotní a sociální pojištění a nemá domluven splátkový kalendář. Fakticky však společnost měla uzavřený splátkový kalendář se zdravotní pojišťovnou a na sociálním pojištění vázl dluh přesahující 2.000.000,- Kč. Soudy však nezohlednily fakt, že čestné prohlášení vyplnila bankovní úřednice a on jej pouze podepsal. Rovněž namítl, že žádost o úvěr a čestné prohlášení měl podepsat dne 3. listopadu 2008, ačkoliv ten den v bance vůbec nebyl. Uvedené dokumenty podepsal, po předchozí elektronické komunikaci, teprve následný den, tj. 4. listopadu 2008. Dále byla soudy nepříznivě hodnocena skutečnost, že dne 29. října 2009 bylo zahájeno se společností insolvenční řízení, přičemž předpokládaná splatnost předmětného úvěru byla 2. listopadu 2009. Jako přitěžující měly soudy zhodnotit rovněž skutečnost, že stěžovatel má vysokoškolské ekonomické vzdělání. S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Na stěžovatele se vztahovala amnestie prezidenta republiky dle čl. IV odstavce 1 písmene b) Rozhodnutí č. 1/2013 Sb. Proto byl stěžovatel dotázán, zda trvá na podané ústavní stížnosti. Prostřednictvím právního zástupce Ústavnímu soudu sdělil, že na projednání věci trvá.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 2 T 60/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu nalézacího soudu Ústavní soud ověřil průběh řízení ve věci stěžovatele, seznámil se s napadenými rozhodnutími i opravnými prostředky, které stěžovatel v řízení užil. Poté Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajištuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl, a zjevně využil, možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Okolnosti uvedené v ústavní stížnosti namítal již při řízení před soudy. Ty jeho argumentaci nepominuly, neshledaly však její relevanci pro posouzení věci. Skutečnost, že obecné soudy přitom svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí odkazuje.
Z uvedeného pramení, že v rozhodnutích obecných soudů o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; stěžovatel pouze zopakoval svoji argumentaci, s níž se již soudy vypořádaly, a to v mezích procesních předpisů a ústavně konformním způsobem.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu