ECLI:CZ:US:2013:4.US.368.12.1
sp. zn. IV. ÚS 368/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Vojtěcha Krupy, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2011 č. j. 26 Cdo 1657/2010-669, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2009 č. j. 25 Co 455/2009-645, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 2008 č. j. Co 113/2008-560 a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. března 2009 č. j. 8 C 71/2000-582, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a princip rovnost účastníků řízení, garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i porušení práva na zákonného soudce, zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu v Náchodě zaplacení částky 2.487.332,40 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jež Luboši Šrollovi (vedlejší účastník) vzniklo v důsledku stěžovatelem vynaložených investic do jím pronajatých nebytových prostor. V pořadí první a druhý zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 8. 2002 č. j. 8 C 71/2000-253 a ze dne 14. 6. 2004 č. j. 8 C 71/2000-307 byly k odvolání stěžovatele zrušeny usneseními Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003 č. j. 25 Co 453/2002-281 a ze dne 13. 4. 2005 č. j. 25 Co 577/2004-356 a věc tak byla nalézacímu soudu opakovaně vrácena k dalšímu řízení. Poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 7. 2007 č. j. 8 C 71/2000-514 po částečném zpětvzetí žaloby řízení co do částky 1.622.332,40 Kč zastavil, uložil v pořadí třetím rozsudkem ze dne 26. 7. 2007 č. j. 8 C 71/2000-519, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 10. 2007 č. j. 8 C 71/2000-529, výrokem I. vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku částku 697.500,- Kč s příslušenstvím a výrokem II. zamítl žalobu co do částky 167.500,- Kč. K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 15. 10. 2008 č. j. 25 Co 113/2008-560 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, vyjma odvoláním nenapadeného výroku II., a současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce. V pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 4. 3. 2009 č. j. 8 C 71/2000-582 pak soud prvního stupně žalobu v částce 697.500,- Kč s příslušenstvím zamítl. K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2009 č. j. 25 Co 455/2009-645 zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 11. 2011 č. j. 26 Cdo 1657/2010-669 odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, aniž se věcně zabýval samotnými námitkami stěžovatele.
3. Stěžovatel předně v ústavní stížnosti namítá odnětí zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny) usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2008 č. j. 25 Co 113/2008-560, kterým krajský soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce Okresního soudu v Náchodě než soudkyně JUDr. Naděžda Josefiová. Toto rozhodnutí bylo dle názoru stěžovatele nedostatečně odůvodněno a je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť za zákonného soudce lze považovat soudce, jemuž byla přidělena příslušná věc dle rozvrhu práce.
4. Stěžovatel má dále za to, že napadená rozhodnutí soudu I. stupně i soudu odvolacího byla zcela nepředvídatelná a dokonce obsahující prvek svévole, neboť oba obecné soudy při výkladu ujednání účastníků obsaženého v čl. IV. poslední odstavec nájemní smlouvy ze dne 14. 6. 1996 (dále jen "nájemní smlouva") postupovaly v rozporu se zákonem, konkrétně s §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), i v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů. V uvedeném článku nájemní smlouvy bylo dohodnuto, že "Nájemce provede po předchozím souhlasu pronajímatele úpravy a opravy pronajatých prostor, které nezasahují do nosných částí objektů, včetně instalací dle své potřeby vlastním nákladem za účelem provozu své činnosti s tím, že se vzdává práva na náhradu nákladů z titulu vynaložených investic." Oba obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vyslovily názor o dispozitivní povaze ustanovení §667 odst. 1 o. z. a o právních důsledcích z toho plynoucích. Smluvní volnost tak dle obecných soudů dávala možnost, aby se stěžovatel v plném rozsahu platně vzdal práva na vrácení investic vložených do změn předmětu nájmu. Dle názoru stěžovatele se vzdání se tohoto práva z jeho strany netýkalo práva požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci (§667 odst. 1 poslední věta o. z.). Dle závěrů obecných soudů však obsah smluvního vztahu mezi účastníky bez dalšího vylučuje, aby se stěžovatel mohl právem domáhat jakéhokoliv plnění, jež je odvozené od investic vložených do předmětu nájmu.
5. Stěžovatel v dalším předkládá výklad ustanovení §667 odst. 1 o. z., z něhož dovozuje, že se práva na vydání předmětného "bezdůvodného obohacení" nevzdal. Soudy na skutečný obsah projevu vůle usuzovaly v rozporu s ustanovením §35 odst. 2 o. z. pouze ze samotné smlouvy, aniž by se pokusily zjistit skutečnou vůli účastníků jejich účastnickým výslechem, popř. i jinými důkazy. Soudy přehlédly, že je nutno důsledně rozlišovat nárok na náhradu nákladů vynaložených nájemcem na změnu pronajaté věci a jednak nárok na vydání protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci provedením její změny nájemcem. Nároku na vydání této protihodnoty se stěžovatel nevzdal. Na podporu své argumentace stěžovatel ve svých podáních poukazoval na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2005 č. j. 25 Co 577/2004-356, ve kterém krajský soud zaujal v obdobné věci právní názor svědčící ve prospěch stěžovatelem podané žaloby. Odvolací soud však v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě nevysvětlil, proč se od dříve jím vysloveného právního názoru odklonil. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 8 C 71/2000 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že se zabýval pouze otázkou přípustnosti dovolání v dané věci, neshledal však dovolání přípustným. Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření plně odkázal na svůj rozsudek ze dne 9. prosince 2009. Okresní soud v Náchodě ve vyjádření odkázal na odůvodnění relevantních rozhodnutí obsažených ve spise. Dále uvedl, že soudkyně JUDr. Naděžda Josefiová je již několik let ve starobním důchodu a ve věci by tak v současnosti stejně nemohla rozhodnout. K námitce nepředvídatelnosti rozhodnutí okresní soud poznamenal, že soudy vycházely výlučně z obsahu spisu a prakticky všechny použité argumenty zazněly již v rámci řízení před posledním rozsudkem okresního soudu.
8. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti v první řadě namítá, že byl rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2008 odňat zákonnému soudci. K této stěžovatelově námitce Ústavní soud z připojeného spisového materiálu shledal, že stěžovatel tuto námitku neuplatnil v podaném odvolání proti zamítavému rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 3. 2009 (viz č. l. 588-591, 597-599), ani v později podaném dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2009 (viz č. l. 654-659). Obecné soudy se tedy s touto námitkou nemohly vypořádat a z hlediska zásady subsidiarity se proto Ústavní soud již nemohl touto stěžovatelovou námitkou zabývat.
10. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele k výkladu ustanovení §667 odst. 1 o. z. v souvislosti s posledním odstavcem čl. IV. stěžovatelem uzavřené nájemní smlouvy, jímž se podle názoru stěžovatele vzdal pouze práva na náhradu nákladů z titulu vynaložených investic, ale nikoliv práva požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci (§667 odst. 1 poslední věta o. z.). Opakuje přitom v zásadě argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v řízení před obecnými soudy.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud připouští, že nesprávná interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, nález č. 125, str. 281 a násl.). Posláním Ústavního soudu však není, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti vykládal podzákonné právní předpisy.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti k interpretaci předmětného ustanovení §667 odst. 1 o. z. argumentuje především postupem Krajského soudu v Hradci Králové, jenž je v rozporu s judikaturou vyšších soudů, konkrétně s dřívějším usnesením krajského soudu č. j. 25 Co 577/2004-356. K této stěžovatelově námitce Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vyložil, že se jeho dřívější usnesení nevztahovalo k problematice vzdání se uplatněného práva žalobcem, ale k otázce promlčení uplatněného práva. Pokud stěžovatel v této souvislosti argumentuje judikaturou vyšších soudů, pak Ústavní soud považuje za podstatné uvést, že se výkladem předmětného ustanovení §667 odst. 1 o. z. zabýval opakovaně ve své judikatuře Nejvyšší soud, a to zejména v usnesení ze dne 19. 12. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3497/2006 (dostupné na www.nsoud.cz). V právní větě tohoto usnesení Nejvyšší soud jednoznačně vyložil, že "udělil-li pronajímatel ve smlouvě o nájmu nebytových prostor souhlas k provedení úprav na pronajaté věci s tím, že nájemce bude realizovat tyto úpravy na své náklady, není nájemce oprávněn domáhat se po ukončení nájemního vztahu toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti". K výkladům právních ustanovení Nejvyšším soudem Ústavní soud uvádí obecně, že ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přísluší Nejvyššímu soudu sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Ústavnímu soudu nenáleží v tomto směru, zejména v oblasti hmotného práva, provádět její korekci. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadených rozhodnutí (č. l. 584-586, 647-649), považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, přičemž úvahy obecných soudů neshledal nepřiměřenými, extrémními, či vykazujícími prvky svévole.
13. Pokud stěžovatel rozhodnutím obecných soudů vytýká, že na skutečný obsah projevu vůle účastníků nájemní smlouvy usuzovaly pouze ze samotné smlouvy, aniž by se pokusily zjistit skutečnou vůli účastníků jejich účastnickým výslechem, pak Ústavní soud neshledává tuto námitku za případnou, neboť účastníci v řízení obsah své vůle vtělené do předmětného ustanovení nájemní smlouvy uváděli opakovaně při jednání soudu i v písemných podáních adresovaných soudu. K námitce nepředvídatelnosti rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel měl možnost se podrobně seznámit s argumentací zamítavého rozsudku soudu prvního stupně a vyjádřit se k němu v podaném odvolání. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemohlo být pro stěžovatele nepředvídatelné.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit, neboť v posuzovaném případě obecné soudy nevykročily z mezí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ani nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení principu rovnosti účastníků řízení, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu