ECLI:CZ:US:2013:4.US.3818.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3818/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. K., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Valdice, právně zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Dvůr Králové nad Labem, Švehlova 46, směřující proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2012, č.j. 45 T 4/2010-834, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. srpna 2012, č.j. 3 To 78/2012-842, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 4 odstavci 1 a v čl. 40 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě uložil stěžovateli povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené obhájci v celkové výši 150.785,- Kč. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla následná stížnost stěžovatele zamítnuta.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho přesvědčení mu byla povinnost uhrazení nákladů obhájci uložena nesprávně, neboť obhájce mu byl ustanoven neprávem a stěžovateli tak byla upřena možnost volby obhájce. Dne 1. ledna 2010 byly zahájeny úkony v jeho trestní věci a stěžovatel byl jako podezřelá osoba zadržen, ačkoliv trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno až dne 2. ledna 2010 (č.j. KRPT-3-20/Tč-2010-070472). Usnesením mu současně bylo umožněno zvolit si obhájce, a to se lhůtou do 5:00 hod., přičemž stěžovatel je obdržel teprve před prvním výslechem v 7:50 hod. Obhájce přitom byl stěžovateli ustanoven Okresním soudem v Novém Jičíně již dne 1. ledna 2010 (sp. zn. 20 Nt 12/2009). Podle přesvědčení stěžovatele pro napadená rozhodnutí není určující, že byl odsouzen a jak byla stanovena výše náhrady, rozhodný je podle něho fakt, že obhájce byl ustanoven nesprávně, a proto měly soudy rozhodnout v souladu s judikátem Rt 1 To 16/91 a nepřiznat státu právo na náhradu. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 4/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z ústavní stížnosti i ze spisu Krajského soudu v Ostravě je patrné, že stěžovatel byl dne 1. ledna 2010 v 0:35 hod. zadržen (č.l. 18,19), přičemž byl po poučení (o možnosti zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti další osoby a radit se, a to již v průběhu zadržení, a požadovat jeho přítomnost u svého výslechu) předán do cely předběžného zadržení (č.l. 20,21), kde byl vyšetřen lékařem (č.l. 16). Po celou dobu odmítal stěžovatel jakoukoliv kooperaci, odmítal podepsat předložené písemnosti i ošetření drobných poranění. Následně byly zahájeny úkony v trestním řízení (č.l. 1) a dne 2. ledna 2010 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání (č.l. 2-5). Na č.l. 4 je stěžovatel poučen o možnosti zvolit si obhájce do 5:00 hod. dne 2. ledna 2009 (?); na č.l. 132 je založena žádost policejního orgánu o ustanovení obhájce stěžovateli ze dne 1. ledna 2010; na č.l. 133 je založeno ustanovení obhájce stěžovateli, které dne 1. ledna 2010, sp. zn. 20 Nt 12/2009, vydal soudce Okresního soudu v Novém Jičíně. Na č.l. 134-142 je protokol o výslechu obviněného, zahájený v 7:50 hod. dne 2. ledna 2010. V průběhu prvního výslechu stěžovatel uvedl, že si zatím žádného obhájce nezvolil a využije obhájce ustanoveného. Z protokolu o prvním výslechu mimo jiné plyne, že stěžovateli byl před zadržením již třikrát uložen nepodmíněný trest, naposledy z roku 1994, kdy pro trestný čin vraždy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 roků. V projednávaném případě byl zadržen pro trestný čin ublížení na zdraví, který byl později překvalifikován na pokus trestného činu vraždy spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou (č.l. 6).
Problematika obhajoby a obhájců je upravena v §§35-41 trestního řádu [nutná obhajoba (§§36, 36a a 36b), volba obhájce (§37) a ustanovení obhájce (§§38-40a)]. Stěžovatel, jak je z výše uvedeného patrné, měl již dříve možnost seznámit se s trestním řádem i problematikou (nutné) obhajoby. V projednávaném případě byl opakovaně poučen o možnosti volby obhájce a tato možnost mu, dle §37 odstavce 2 věta první trestního řádu, byla zachována po celou dobu řízení, až do rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (dne 15. prosince 2010). Stěžovatel si však sám zvolil jiného obhájce teprve pro dovolání (č.l. 704).
Podle čl. 40 odstavce 3 Listiny má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
Stěžovateli nebylo upřeno právo zvolit si obhájce, přesto tak učinil teprve poté, co odsuzující rozsudek nabyl právní moci pro dovolací řízení. Obhájce, který mu byl ustanoven, možná poněkud nestandardně, tedy akceptoval a po celou dobu řízení s ním spolupracoval. V právu na obhajobu nebyl zkrácen a ustanovení obhájce přestal akceptovat teprve v době, kdy byly vyčísleny jeho náklady (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2011, č.j. 45 T 4/2010-790), respektive, kdy mu byla napadenými rozhodnutími uložena povinnost jejich úhrady. Judikát Nejvyššího soudu, na který stěžovatel odkázal, se na projednávanou věc nevztahuje, což je informace, kterou stěžovateli poskytl již vrchní soud v napadeném usnesení. V ústavní stížnosti stěžovatel neuvedl nic, z čeho by plynulo, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu