ECLI:CZ:US:2013:4.US.4180.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4180/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Josefa Homoláče, právně zastoupeného JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Gočárova 535, směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. dubna 2011, č.j. 470 417 029/315-AH, a rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 10. ledna 2012, č.j. 52 Ad 37/2011-32, a Nejvyššího správního soudu ze dne 15. srpna 2012, č.j. 3 Ads 20/2012-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dne 29. března 2010 vydala Česká správy sociálního zabezpečení pod č.j. 470417029 rozhodnutí č.I., kterým byl stěžovateli přiznán od 17. dubna 2009 starobní důchod ve výši 20.320 Kč měsíčně, a rozhodnutí č.II., kterým se od 16. ledna 2010 uvolňuje výplata starobního důchodu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, o nichž rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení dne 25. června 2010 (č.j. 470417029/315-AH). Toto rozhodnutí stěžovatel napadl správní žalobou, o níž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice, rozhodl rozsudkem ze dne 17. března 2011, č.j. 52 Ad 14/2010-33, jímž napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušil. Následně vydala Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutí, (napadené v ústavní stížnosti), jímž rozhodnutí č.I. zrušila (výrok 1.), a rozhodnutí č.II. změnila tak, že doplnila výrok, že žádost stěžovatele o starobní důchod ze dne 13. ledna 2010 se zamítá, a v ostatním se potvrzuje (výrok 2.). Toto rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou, kterou citovaným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice zamítl. Jako nedůvodnou zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem i následnou kasační stížnost stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že se dne 17. dubna 2009 stal starobním důchodcem, a Česká správa sociálního zabezpečení mu přiznala důchod ve výši 19.208,- Kč. Stěžovatel si následně svoji žádost rozmyslel a dne 11. května 2009 podal žádost ve smyslu ustanovení §86 odstavce 4 písmene a) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o organizaci"), kterou požadoval změnu data přiznání důchodu. Česká správa sociálního zabezpečení však tuto žádost nesprávně posoudila jako žádost o zastavení vyplácení důchodu. Pokud by posoudila žádost správně a přiznala stěžovateli starobní důchod na základě žádosti ze dne 13. ledna 2010, pak by mu byl přiznán důchod ve výši minimálně 24.000,- Kč. Postupem České správy sociálního zabezpečení tak stěžovatel tratí částku nejméně 60.000,- Kč ročně, a to v důsledku špatného vyhodnocení jím předloženého požadavku. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice sp. zn. 52 Ad 37/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele se zúžila na námitky proti rozhodnutí správního orgánu, který jej měl nesprávnou aplikací zákona připravit o část důchodu; správním soudům pak nevytkl nic, než to, že rozhodnutí důchodového orgánu nezrušily.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ze spisu krajského soudu se podává, že stěžovatel podal dne 18. února 2009 žádost o starobní důchod. Ten mu byl rozhodnutím ze dne 22. dubna 2009 ke dni 17. dubna 2009 přiznán ve výši 19.208 Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci doručením (30. dubna 2009). Dne12. května 2009 doručil stěžovatel žádost o zrušení rozhodnutí o přiznání starobního důchodu, o níž Česká správa sociálního zabezpečení rozhodla dne 19. srpna 2009, a zastavila výplatu starobního důchodu, a uložila stěžovateli povinnost vrátit dosud vyplacenou částku, protože stěžovateli nenáležela. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. září 2009.
Dne 13. ledna 2010 podal žalobce žádost o přiznání starobního důchodu od 16. ledna 2010. Česká správa sociálního zabezpečení vydala dne 29. března 2010 výše zmíněná rozhodnutí č.I., a č.II. Proti těmto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, o nichž rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení dne 25. června 2010. Jak již výše uvedeno, stěžovatel toto rozhodnutí napadl správní žalobou, a s ní i rozhodnutí ze dne 19. srpna 2009. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice rozhodl rozsudkem ze dne 17. března 2011, č.j. 52 Ad 14/2010-33, tak, že v části směřující proti rozhodnutí z 19. srpna 2009 správní žalobu odmítl jako podanou po lhůtě; a rozhodnutí ze dne 25. června 2010 pro nepřezkoumatelnost zrušil. I proti následně vydanému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, stěžovatel podal správní žalobou, o níž krajský soud rozhodl rozsudkem napadeným v ústavní stížnosti. Jediná relevantní argumentace této správní žaloby však směřovala proti rozhodnutí z 19. srpna 2009, tedy ve věci již dříve krajským soudem pro opožděnost odmítnuté. Správní žaloba proto byla jako nedůvodná zamítnuta a rovněž následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
Jak již uvedl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice v napadeném rozsudku, nová rozhodnutí správního orgánu neumožnují (opakovaně) brojit proti jinému předchozímu rozhodnutí, pokud stěžovatel možnost napadnout je včas již promeškal; nevrací se ani lhůta ani se neposkytuje nový nástroj. Stěžovatel opakováním svých námitek v ústavní stížnosti neuvedl žádnou (novou) okolnost, která by svědčila o tom, že napadenými rozhodnutími správního orgánu respektive správních soudů došlo k pochybení, které jim vytýká. Tvrzené pochybení měl možnost napadnout příslušným opravným prostředkem, což však v příslušné době neučinil, a tím se sám zbavil možnosti požadovaného přezkumu. V projednávaném případě se relevantními námitkami správní orgán i správní soudy zabývaly dostatečně důkladně a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu