ECLI:CZ:US:2013:4.US.4223.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4223/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. ve Věznici, P. O. BOX 1, 789 53 Mírov, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, AK se sídlem Brno, Příkop 4, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009 č. j. 53 T 6/2008-5514 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009 č. j. 6 To 56/2009-6121 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012 č. j. 11 Tdo 842/2011-II.-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci pro porušení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), osobní svobody dle článku 8 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i pro porušení článku 10 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 6/2008 zjistil Ústavní soud, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 4. 3. 2009 č. j. 53 T 6/2008-5514 byl společně s D. T. a L. J. shledán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz dle ustanovení §140 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestného činu podvodu dle ustanovení 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (bod 1), společně s P. N., P. B. a V. Z. trestným činem padělání a pozměňování peněz dle ustanovení §140 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákona (bod 2) a dále trestným činem padělání a pozměňování peněz dle ustanovení §140 odst. 1 trestního zákona (bod 4), za které a za sbíhající trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle ustanovení §201 písm. b), d) trestního zákona byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 10. 2009 č. j. 6 To 56/2009-6121 rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 4 i v celém výroku o trestu a nově rozhodl tak, že za trestné činy pod body 1 a 2 a za sbíhající trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2012 č. j. 11 Tdo 842/2011-II.-209 stěžovatelovo dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu. K námitce nepřiměřeně přísného trestu uloženého vrchním soudem v době účinnosti trestního zákona v porovnání s trestem uloženým některým spoluodsouzeným za účinnosti nového trestního zákoníku uvedl, že soud se řídil platnou a účinnou právní úpravou, přičemž vzhledem k absenci zmírňujícího přechodného ustanovení v trestním zákoníku nedošlo z právně aplikačního hlediska k žádnému pochybení odvolacího soudu; Nejvyšší soud připustil, že stěžovatel může subjektivně považovat udělený trest za nespravedlivý, avšak řešení této jeho námitky shledal jen v možnosti prezidenta republiky udělit milost.
Stěžovatel trest jemu uložený vrchním soudem při veřejném zasedání dne 22. 10. 2009 považuje za nepřiměřeně přísný v porovnání s tresty uloženými některým spoluodsouzeným, jejichž obhájci se z tohoto zasedání omluvili, v důsledku čehož bylo o jejich trestech rozhodnuto až v roce 2010 za účinnosti nového trestního zákoníku, kterým byla trestní sazba pro trestný čin padělání a pozměňování peněz snížena, čímž zákonodárce avizoval menší společenskou škodlivost trestného činu. Stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že se nijak nevypořádal se skutečností, že v době jeho rozhodování o stěžovatelově trestu již byl platný, byť nikoli účinný, nový trestní zákoník, a dále s tím, že stěžovateli byl na rozdíl od ostatních odsouzených uložen vyšší trest za stejný trestný čin. Stěžovatel obecným soudům také vytýká, že se nedostatečně zabývaly jeho obhajobou, námitkami a důkazy, následkem čehož nesprávně zjistily skutkový stav věci a ten neprávně právně posoudily.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. článek 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
Žádnou z výše uvedených zásad vrchní soud při ukládání trestu stěžovateli neporušil. Vrchní soud vzal v úvahu okolnosti páchané trestné činnosti, míru účasti stěžovatele na ní a přihlédl k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem. Stěžovateli se dostalo trestu ve výměře, jež byla pro něj při páchání trestné činnosti předvídatelná a očekávatelná, a tedy trestu spravedlivého. Skutečnost, že na stěžovatelovu věc nedopadlo beneficium použití pozdějšího příznivějšího zákona ve smyslu článku 40 odst. 6 Listiny, nečiní jemu uložený trest nepřiměřeným. Zásada aplikace zákona pro pachatele příznivějšího je standardně vykládána tak, že se vztahuje pouze na zákon účinný v době aplikace v konkrétní trestní věci a nikoli na zákon pouze platný, který účinnosti však dosud nenabyl a nemůže tak vyvolávat žádné právní následky. Jednorázové porušení tohoto pravidla ve prospěch stěžovatele by vytvořilo nerovnost v rozhodování ve vztahu ke všem ostatním osobám, které byly ve stejném období pro tentýž trestný čin odsouzeny.
K blíže nerozvedené námitce nesprávných skutkových a právních závěrů Ústavní soud uvádí, že žádné zřejmé nesrovnalosti v nich neshledal.
Z výše vyložených důvodů a s přihlédnutím k tomu, že nebyly shledány ani žádné jiné okolnosti nasvědčující protiústavnosti naříkaných rozhodnutí, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu