ECLI:CZ:US:2013:4.US.4387.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4387/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Denisy Neumannové, advokátky, zastoupené Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem se sídlem v Sokolově, 5. května 655, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 458/2012-125 ze dne 23. srpna 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivou odměnu za práci zaručeného mimo jiné čl. 28 Listiny a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 9 C 161/2010 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech stěžovatelce usnesením č. j. 9 C 161/2010-110 ze dne 6. června 2012 jako opatrovníkovi účastníka občanského soudního řízení přiznal odměnu a paušální náhradu hotových výdajů advokáta spolu s daní z přidané hodnoty v celkové výši 89.016,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 12 Co 458/2012-125 ze dne 23. srpna 2012 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce přiznal odměnu a paušální náhradu hotových výdajů advokáta spolu s daní z přidané hodnoty v celkové výši 165.432,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odměna jí napadeným usnesením nebyla přiznána v souladu s ust. §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Stěžovatelka předně namítá, že odvolací soud určil tarifní hodnotu pouze dle jistiny sporu a pominul její příslušenství, takže rozhodl v rozporu s kogentním ustanovením zákona. Stěžovatelka navíc podle ústavní stížnosti nenapadala soudem prvního stupně přiznanou odměnu za přípravu a převzetí věci ve výši 57.980,- Kč a výši odměny 5.000,-Kč za sepis odvolání, přes to jí však odvolací soud takto pravomocné přiznanou a nikým nerozporovanou odměnu zkrátil na 53.980,- Kč a 2.500,- Kč, a zasáhl tak do již pravomocné části napadeného rozhodnutí, která nebyla nijak zpochybněna.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s nepřiznáním odměny za některé úkony a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se v jejich případě nejedná podle jejich obsahu a rozsahu o právní úkony a namítá dále, že tento závěr odvolací soud blíže neodůvodnil a neopřel ani o žádné zákonné ustanovení.
Stěžovatelka též namítá, že odvolací soud jí přiznal odměnu za poradu s klientem k podání ze dne 30. března 2011, přičemž stěžovatelka takový úkon neuváděla a o přiznání odměny za něj nežádala. Stěžovatelka ale naopak žádala o přiznání odměny za (doloženou) poradu s klientem ze dne 30. listopadu, avšak ta jí přiznána nebyla. Odvolací soud podle stěžovatelky nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu stěžovatelce odměnu za tuto poradu nepřiznal. Takového jednání soudu lze podle stěžovatelky chápat jako nepřípustnou libovůli.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Pokud jde o rozhodování o nákladech řízení, kam projednávaná věc patří, Ústavní soud ustáleně judikuje, že otázka rozhodnutí o nákladech řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případech extrémního pochybení obecných soudů.
Ústavní soud v postupu odvolacího soudu shledal dvě pochybení v neprospěch stěžovatelky. Prvním je to, že při stanovení odměny za jeden úkon právní služby chybně určil tarifní hodnotu pouze z jistiny předmětu řízení a pominul příslušenství. Rozdíl v chybně přiznané odměně však proti správné hodnotě nepřesahuje ani 10 % a ani v absolutním vyjádření (za dva úkony) se nejedná o částku vysokou, když nepřesahuje 10.000,- Kč. Navíc stěžovatelce přiznanou odměnu s ohledem na složitost a náročnost věci považuje Ústavní soud rozhodně za naprosto dostatečnou. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti toto pochybení nepovažuje Ústavní soud za tak závažné, aby vyžadovalo jeho kasační zásah.
Druhým pochybením v neprospěch stěžovatelky pak je nepřiznání odměny za jeden úkon právní služby, představující písemné vyjádření ve věci samé ze dne 30. srpna 2011. Odvolací soud sepis tohoto vyjádření (stejně jako vyjádření ze dne 16. srpna 2011) dle odůvodnění jeho rozhodnutí nepovažoval s ohledem na jeho obsah a rozsah za úkon právní služby, přičemž však vyhl. 177/1996 Sb. písemné podání ve věci samé za úkon právní služby označuje, a to aniž by na ně kladla další požadavky co do rozsahu, a z jeho obsahu je zřejmé, že se věci samé týká. Ústavní soud však vzal v potaz též to, že toto vyjádření je relativně obecné a má co do rozsahu pouze pět řádků, přičemž jeho sepsání nepředstavovalo ani z hlediska složitosti nijak náročný úkon. Vzhledem k těmto skutečnostem a dále k tomu, že stěžovatelce nepřiznaná odměna za tento úkon a režijní paušál představuje pouze částku 5.300,- Kč, přičemž celkově stěžovatelce za celé řízení přiznaná odměna je (jak je uvedeno výše) naprosto dostatečná, nepovažuje Ústavní soud ani toto pochybení (ani v souhrnu s pochybením výše popsaným) za takové, které by vyžadovalo kasaci v záhlaví citovaného rozhodnutí. Pokud pak jde o vyjádření ze dne 16. srpna 2011, nepřiznal odměnu za jeho sepis stěžovatelce podle náhledu Ústavního soudu odvolací soud správně, neboť se dle obsahu nejedná o podání ve věci samé, a tedy ani o úkon právní služby, za který by odměna náležela.
K nepřiznání odměny za poradu s klientem ze dne 30. listopadu 2011 a k přiznání odměny za poradu s klientem k vyjádření ze dne 30. března 2011 (která stěžovatelce podle ústavní stížnosti být přiznána neměla), konstatuje Ústavní soud, že se může jednat o písařskou chybu v datu provedení úkonu, a to v číslovce udávající měsíc. I pokud by tomu tak ale nebylo, jednalo by se z hlediska odměny stěžovatelky o přiznání a nepřiznání odměny ve stejné výši, tedy na celkovou odměnu stěžovatelky nemající žádný vliv, a tedy pochybení rozhodně nedosahující ústavněprávní roviny.
Ústavní soud tedy uzavírá, že po důkladném zvážení pro projednávanou věc rozhodných okolností dospěl k závěru, že pochybení odvolacího soudu ve věci stěžovatelky nejsou natolik závažnými a extrémními, aby odůvodňovaly nezbytnost jeho kasačního zásahu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu