ECLI:CZ:US:2013:4.US.4488.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4488/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené JUDr. Mgr. Věroslavem Alanem, advokátem, AK se sídlem Nad Zámkem 24, 755 01 Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012 č. j. 7 Tdo 1116/2012-882, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2012 č. j. 5 To 25/2012-793, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu v její trestní věci pro porušení jejího práva na spravedlivý proces vyplývajícího z článku 4 a článku 90 Ústavy, jakož i článku 8 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 29 T 7/2011 zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 3. 2012 č. j. 5 To 25/2012-793 zamítl jako nedůvodné stěžovatelčino odvolání proti rozsudku Krajského soudu - pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2011 č. j. 29 T 7/2011-636, jímž byla stěžovatelka shledána vinnou pokusem zločinu vraždy podle ustanovení §21 odst. 1 a §140 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustila tím, že - zkráceně řečeno - dvakrát bodla Pavla P. (jedná se o pseudonym) kuchyňským nožem do levé poloviny hrudníku; stěžovatelce byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let a ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě; poškozená zdravotní pojišťovna byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení občanskoprávní. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 10. 2012 č. j. 7 Tdo 1116/2012-882 odmítl stěžovatelčino dovolání jako neopodstatněné.
Stěžovatelka je přesvědčena, že jedinými použitelnými důkazy v její věci byly shodné výpovědi jí a poškozeného Pavla P., dle kterých stěžovatelka poškozenému bodnořezná poranění nezpůsobila. Stěžovatelka je názoru, že svědecké výpovědi policistů a zdravotníků zasahujících na místě na základě oznámení poškozeného jsou důkazy nezákonnými pro nemožnost použití svědeckých výpovědí policistů založených na podaném vysvětlení poškozeného, resp. absence zproštění povinnosti mlčenlivosti zdravotníků, kterou nezhojí ani jejich oznamovací povinnost. Ke znaleckému posudku z odvětví psychiatrie a psychologie stěžovatelka uvádí, že klinickému psychologovi nepřísluší hodnotit věrohodnost výpovědi poškozeného a ani zda trpí schizofrenií. Stěžovatelka namítá, že v přepisu telefonátu při volání první pomoci poškozený neoznačil stěžovatelku za původkyni jeho zranění. Soudům dále vytýká, že neprovedly důkaz záznamem o poučení poškozeného ze dne 7. 12. 2010 a při hodnocení důkazů opomenuly lékařskou zprávu o ambulantním psychiatrickém vyšetření poškozeného ze dne 4. 10. 2011. Stěžovatelka upozorňuje, že na střence nože nebyly nalezeny šmouhy po otiscích jejích prstů, a k vláknu černé bavlny nalezenému na ruce stěžovatelky i na noži uvádí, že před příchodem poškozeného nůž otírala černou utěrkou. Konečně stěžovatelka namítá podjatost předsedy senátu nalézacího soudu, který prohlášením, že poškozený lže, již předem stěžovatelku považoval za vinnou.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Že sama "věcná správnost" není kritériem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.
V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo. Obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06, nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Soud má povinnost, zvláště za situace, stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy se v projednávané věci žádné z výše uvedených povinností nezpronevěřily. Svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily; odůvodnění jsou přiléhavá a řádně se vypořádávají se všemi podstatnými námitkami stěžovatelky opakovanými v ústavní stížnosti, zejména s námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně (srov. str. 7 usnesení vrchního soudu a str. 2 až 3 usnesení Nejvyššího soudu), otázkou povinnosti mlčenlivosti zasahujících zdravotníků (srov. str. 5 usnesení Nejvyššího soudu), procesní použitelnosti znaleckého posudku z oblasti klinické psychologie (srov. str. 20 rozsudku krajského soudu) a důkazní nepoužitelnosti svědeckých výpovědí zasahujících policistů (srov. str. 6 usnesení Nejvyššího soudu). Závěr o vině stěžovatelky založený na vyhodnocení výpovědí stěžovatelky a poškozeného jako nevěrohodných v kontextu ostatních provedených důkazních prostředků a na ně navazujících úvah soudů, se jeví jako rozumný a plně hájitelný. Na podkladě výše uvedeného nezbývá než uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu