ECLI:CZ:US:2013:4.US.4594.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4594/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Nového, zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem ve Vimperku, 1. máje 144, směřující proti rozhodčímu nálezu rozhodce JUDr. Petra Meduny sp. zn. K/2009/03032 ze dne 21. září 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 4. prosince 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Petra Meduny sp. zn. K/2009/03032 ze dne 21. září 2012.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pravomoc Ústavního soudu je dána čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v jeho rámci zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda napadený rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. podle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud, ze stejných důvodů jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 174/02 v případě stálého rozhodčího soudu, dospěl k závěru, že rozhodce JUDr. Petr Meduna orgánem veřejné moci není, takže ani jeho rozhodčí nález není rozhodnutím orgánu veřejné moci podle výše uvedených ustanovení Ústavy a zákona o Ústavním soudu.
Rozhodce rozhoduje spor, jestliže jeho pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. V tomto směru je rozhodovací činnost rozhodce založená na smlouvě, která deleguje vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Pravomoc rozhodce tedy není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Rozhodce proto za orgán veřejné moci považovat nelze.
Ústavní stížnost stěžovatele tedy není možné projednat, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o rozhodnutí, opatření nebo jiném zásahu jiného orgánu než orgánu veřejné moci.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru nepovažoval Ústavní soud za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v absenci výslovného uvedení skutečnosti, že plná moc advokáta přiložená k jeho ústavní stížnosti je určena k zastupování před Ústavním soudem, neboť ani odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. května 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka