ECLI:CZ:US:2013:4.US.632.13.1
sp. zn. IV. ÚS 632/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Dřevové, zastoupené Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka 17, směřující proti usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-východ JUDr. Marcela Smékala č. j. 081 EX 19785/12-061 ze dne 14. prosince 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným rozhodnutím soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha-východ JUDr. Marcel Smékal (dále jen "exekutor") zamítl návrh stěžovatelky jakožto povinné na spojení řízení vedených u jeho úřadu pod sp. zn. 081 EX 19785/12 a sp. zn. 081 EX 19762/12.
Řízení pod sp. zn. 081 EX 19785/12 je vedeno proti stěžovatelce a řízení pod sp. zn. 081 EX 19762/12 je vedeno proti manželi stěžovatelky, přičemž obě řízení jsou vedena k návrhu téhož oprávněného pro uspokojení téže pohledávky na základě téhož exekučního titulu, přičemž vymáhanou pohledávku ukládá tento exekuční titul uhradit stěžovatelce a jejímu manželi společně a nerozdílně. Návrh na nařízení exekuce proti stěžovatelce byl podán dne 20. června 2012 a návrh na nařízení exekuce proti manželi stěžovatelky byl pak podán dne 7. září 2012.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že uvedená pohledávka včetně příslušenství je exekučně vymáhána duplicitně. Stěžovatelka a její manžel proto podali k exekutorovi s odkazem na ust. §112 občanského soudního řádu návrh, aby byly shora uvedené věci spojeny a vymáhaná pohledávka včetně nákladů řízení a náklady exekuce byly nadále vymáhány vůči oběma povinným v jednom exekučním řízení.
Exekutor však žádost zamítl. Uvedl, že vymáhané pohledávky se týkají týchž účastníků a jsou vymáhány týmž exekutorem a je splněn i předpoklad, že by se snížily náklady exekuce, přesto by však spojením věcí nebylo dosaženo vyšší hospodárnosti řízení, neboť by to představovalo provádění dalších administrativních úkonů u oprávněného i exekutora, což by znamenalo nárůst času při vymáhání pohledávek, který je v rozporu se zájmem hospodárnosti řízení.
Stěžovatelka namítá, že exekutor se tak zabývá spíše dopadem, které by mělo spojení věcí na náklady oprávněného a soudního exekutora, nikoliv však již skutečností, že jsou na základě jednoho exekučního titulu, kterým byla uložena povinnost plnit společně a nerozdílně oběma povinným, vedena dvě exekuční řízení, a to vždy na celou pohledávku včetně příslušenství. Soudní exekutor tak podle stěžovatelky zcela neakceptuje exekuční titul, který povinným ukládá povinnost plnit společně a nerozdílně, ale také nikterak nezohledňuje princip proporcionality řízení, z něhož vyplývá nezbytnost minimalizovat legitimní zásahy do základních práv účastníků, kdy nesmí být řízením způsobena větší než nezbytná újma.
Stěžovatelka má za to, že napadené rozhodnutí zcela nerespektuje legitimní očekávání účastníka řízení, když dochází jak k duplicitnímu vymáhání jedné pohledávky, tak i k neúměrnému navyšování nákladů exekučního řízení.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto.
Ústavní soud v projednávané věci, stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 631/12, ve které rozhodoval o ústavní stížnosti manžela stěžovatelky, dospěl k závěru, že výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatelka rozporuje procesní usnesení exekutora, kterým byla zamítnuta její žádost, aby exekutor spojil dvě exekuční řízení ke společnému řízení. Proti takovému rozhodnutí ani není přípustné odvolání (§202 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu ve spojení s §55b a §55c odst. 5 exekučního řádu). Ústavní soud na tomto místě považuje za potřebné poukázat na to, že stěžovatelka může případně brojit proti nesprávnému postupu soudního exekutora námitkami proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ve smyslu §88 odst. 3 exekučního řádu, jestliže v něm soudní exekutor dostatečně nepřihlédne k okolnosti, že nespojením věcí došlo dle mínění stěžovatelky k nepřiměřenému zvýšení nákladů exekuce. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka zdaleka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích základních práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Bylo by v příkrém rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzí, kdyby Ústavní soud podrobil námitky stěžovatelky meritornímu přezkumu, neboť nejprve je třeba poskytnout exekutorovi, popř. též exekučnímu soudu procesní prostor k dalšímu postupu, neboť samo o sobě nespojení více exekučních řízení v jedno v tomto stádiu není zpravidla způsobilé porušit základní právo nebo svobodu účastníků.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka