ECLI:CZ:US:2013:4.US.653.13.1
sp. zn. IV. ÚS 653/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1. Barbory Haunerové a 2. Marka Haunera, obou zastoupených Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Nádražní 58/110, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012 č. j. 17 Co 410/2012-67 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 15. 2. 2013 se Barbora Haunerová a Marek Hauner (dále též jen "povinní", případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v exekuční věci MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED, se sídlem na území Seychell (dále jen "oprávněný").
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "exekuční soud") sp. zn. 59 EXE 591/2012 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 1. 9. 2012 exekuční soud exekuční řízení zahájené a podané k soudu dne 19. 3. 2012 zastavil (výrok I.), rozhodl o nákladech exekuce (výrok II.) a nákladech řízení (výrok III.).
Dne 4. 12. 2012 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání oprávněného usnesení exekučního soudu ze dne 11. 9. 2012 změnil tak, že nařídil exekuci podle exekučních titulů a způsobem blíže specifikovaným ve výroku I., nařídil exekuci k vymožení povinnosti povinných zaplatit oprávněnému náhradu nákladů exekučního řízení a nákladů soudního exekutora, jejichž výše bude určena v příkazu k úhradě nákladů exekuce (výrok II.), pověřil provedením exekuce soudního exekutora (výrok III.), upozornil povinné na povinnosti plynoucí z ustanovení §44a exekučního řádu a týkající se nakládání s majetkem povinných (výrok IV.) a exekutorovi uložil další povinnosti procesní povahy (výrok V.).
Jedním z exekučních titulů specifikovaných ve výroku I. výše uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu byl mimo jiné pravomocný rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. 11. 2011, jímž jmenovaný soud k návrhu oprávněného (žalobce) určil, že darovací smlouva uzavřená dne 7. 9. 2009 mezi dárcem Ing. Vladimírem Haunerem (tj. otcem povinných) a povinnými (v řízení žalovanými), jejímž předmětem bylo darování spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny na nemovitostech v obci M. a k. ú. Lhota nad Džbánem, je vůči žalobci právně neúčinná.
Odvolací soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že podkladem k nařízení výkonu rozhodnutí proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník učinil odporovatelný právní úkon, je exekuční titul proti dlužníku a rozhodnutí, kterým soud určil, že vůči oprávněnému je právní úkon neúčinný. Pokud by exekuční soud dospěl k závěru, že exekuci nelze na základě předložených exekučních titulů nařídit, měl postupovat tak, že by návrh na exekuci zamítl, nikoliv exekuční řízení zastavil. Veden názorem vyjádřeným v nálezu ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10 (N 226/59 SbNU 299) pak odvolací soud ke změně napadeného rozhodnutí přistoupil až poté, kdy byl povinným doručen návrh na nařízení exekuce, napadené usnesení i odvolání podané oprávněným a povinní zůstali nečinní. Závěrem konstatoval, že bylo zachováno právo povinných na přístup k soudu a zásada rovnosti účastníků, neboť jim byla dána procesní příležitost vyjádřit se k otázce splnění zákonem stanovených podmínek pro nařízení exekuce ve vztahu k celému exekučnímu titulu a povinní tuto možnost nevyužili.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu "není ústavně konformní a přijatelné," neboť "je zcela nesrozumitelné a zmatečné," protože nařizuje prodej spoluvlastnických podílů na nemovitostech, které stěžovatelé již dávno nemají. Neoprávněně prováděnou exekucí tak dochází k neoprávněným zásahům do základních práv stěžovatelů, zejména do jejich práva vlastnit majetek.
Stěžovatelé tvrdili, že odvolací soud napadeným rozhodnutím porušil jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zejména zdůraznili, že po vydání rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. 11. 2011 využili vůči svému otci jako dárci práva dle §49a občanského zákoníku a dopisem ze dne 20. 5. 2012 se dovolali neplatnosti darovací smlouvy s tím, že je jejich otec uvedl v omyl, když při podpisu darovací smlouvy zamlčel podstatnou skutečnost existence svého dluhu vůči oprávněné, přičemž při vědomí této skutečnosti by darovací smlouvu neuzavírali. Tuto skutečnost oznámili oprávněné, nicméně ta trvala na nařízení exekuce.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na podrobné odůvodnění napadeného usnesení ze dne 4. 12. 2012, jež vycházelo ze stávající judikatury Nejvyššího soudu, a dále uvedl, že k odvolání ani k návrhu na nařízení exekuce se stěžovatelé nevyjádřili, ačkoliv k tomu měli procesní příležitost; odvolací soud se proto nemohl vypořádat s argumenty, které stěžovatelé uvedli ve své ústavní stížnosti.
Stěžovatelé v replice k vyjádření odvolacího soudu uvedli, že s jeho názorem nesouhlasí, neboť vyjádření bylo jejich právem a nikoliv povinností, resp. důvodem, aby ve sporu "kontumačně" neuspěli. Všechny zásadní skutečnosti, které měly být důvodem pro úspěch stěžovatelů ve věci, vyplývaly ze stavu v katastru nemovitostí platného v době, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí vydal. Závěrem uvedli, že na svém návrhu trvají.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud úvodem připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, plně dopadají i na exekuční řízení [srov. např. nález ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43), dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci]. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") standardně ve své judikatuře opakuje, že právo na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely článku 6 Úmluvy (srov. mj. rozsudek Evropského soudu ze dne 19. 3. 1997 ve věci Hornsby proti Řecku, stížnost č. 18357/91, odst. 40., dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int).
Stěžovatelé se svojí ústavní stížností domáhali zrušení rozhodnutí o nařízení exekuce vydaného odvolacím soudem, s tvrzením, že jejich vydáním obecné soudy porušily základní práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z argumentace ústavní stížnosti ovšem nijak nevyplývá, v čem konkrétně by - kromě nesouhlasu s právním posouzením podmínek pro nařízení exekuce odvolacím soudem - tvrzená neústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu měla spočívat; jinak řečeno, své tvrzení o porušení základního práva stěžovatelé nepodložili jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z vymezení obsahu ústavní stížnosti v ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nutno dovodit, že z hlediska naplnění jejich náležitostí nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ustanovení zaručujících základní právo či svobodu odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podané ústavní stížnosti tvrzen a odůvodněn konkrétními skutečnostmi, které jsou stěžovatelem spatřovány jako porušující základní právo či svobodu. Těmto požadavkům ústavní stížnost stěžovatelů nedostála, avšak vytýkat takto naznačené vady ústavní stížnosti s požadavkem jejich odstranění pod případnou pohrůžkou odmítavého rozhodnutí dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu za daných okolností nepovažoval Ústavní soud za potřebné.
Dle přesvědčení Ústavního soudu není žádného podkladu pro úsudek, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vybočuje z mezí ustálené soudní praxe; Ústavní soud navíc nemá důvod pochybovat o ústavnosti zákonné úpravy, na které bylo toto rozhodnutí založeno (byť je skutečností, že podstatné změny výkonu rozhodnutí a exekucí, zejména pokud jde o jejich nařizování, přinesla s účinností od 1. 1. 2013 tzv. velká exekuční novela, tj. zákon č. 396/2012 Sb.).
K námitkám stěžovatelů, že odvolací soud nařídil prodej spoluvlastnických podílů na nemovitostech, které stěžovatelé již dávno nemají, Ústavní soud v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti nemohl přihlédnout, neboť tyto námitky měly a mohly být primárně uplatněny v řízení před obecnými soudy, jak zjevně plyne z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že stěžovali naříkané rozhodnutí představující výsledek nezávislého soudního rozhodování nevykazuje žádný deficit ústavnosti, pročež lze na jeho bezchybné odůvodnění pro stručnost odkázat s připomenutím, že i řízení, které odvolací soud před vydáním tohoto rozhodnutí provedl, plně odpovídalo požadavkům kladeným na spravedlivost procesu Listinou i Úmluvou.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. května 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu