ECLI:CZ:US:2013:4.US.665.13.1
sp. zn. IV. ÚS 665/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Evy Sedláčkové, zastoupené JUDr. Dagmar Strejčkovou, advokátkou, AK se sídlem 691 75 Borkovany 98, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012 č. j. 21 Cdo 2001/2012-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí o odmítnutí dovolání.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka, která se v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 1548/2003 nedomohla určení, že je dědičkou po zůstavitelce Anežce Kolesíkové, podala dne 15. 4. 2009 žalobu na obnovu řízení. Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 8. 9. 2010 č. j. 11 C 193/2009-15 žalobu zamítl, k odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 8. 2011 č. j. 18 Co 300/2010-50 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud posoudil jako nepřípustné a ústavní stížností napadeným usnesením je odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala na tvrzení, že důvody k jejímu vydědění nebyly dány. Napadla hodnocení důkazů soudem, zejména výpovědí svědkyň Drahomíry Solaříkové a Moniky Mouricové, tvrdila, že jejich výpovědi nebyly pravdivé, a kritizovala i právní závěry přijaté soudy v řízení o určení dědického práva.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Přezkumem usnesení soudu prvního a druhého stupně zamítajících žalobu na obnovu řízení o určení dědického práva se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť byl omezen rozsahem stěžovatelčina stížnostního žádání. Jejich obsah proto nepovažoval za potřebné podrobnější rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Nejvyššímu soudu známa, lze jen dodat, že důvody obnovy řízení podle §228 odst. 1 o. s. ř. nebyly dle nalézacího i odvolacího soudu dány.
K tvrzenému porušení základních práv stěžovatelů rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., dal Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že považuje usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997, U 14/8 SbNU 431). Úvahu Nejvyššího soudu o tom, zda v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zpravidla nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné, v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.
V projednávané věci Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyložil principy, na nichž je vybudován institut obnovy řízení a zdůraznil, že žalobou na obnovu řízení nelze napadnout samotné hodnocení důkazů provedené soudem podle ustanovení §132 a násl. o. s. ř. Stejně jako Okresní soud v Břeclavi a Krajský soud v Brně nepovažoval stěžovatelkou předložené usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování v Břeclavi ze dne 11. 3. 2009 č. j. ORBV-2691/TČ-2008-0470 (poznámka pod čarou č. 1), za způsobilé zpochybnit věrohodnost jmenovaných svědkyň a založit důvod obnovy řízení. Závěru Nejvyššího soudu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z ustálené judikatury soudů, nemělo po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu nebylo přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl Ústavní soud ničeho vytknout.
Ústavní soud rovněž připomíná, že posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl účastník použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za zákonem stanovených podmínek před odvolacím soudem, či zda lze provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za zákonem stanovených podmínek též před odvolacím soudem, a tím přivodit důsledky dle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv soudu Ústavního.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
-----------------
1) Usnesením Policie ČR byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi podle §175 odst. 2 písm. a, odst. 3 tr. zákona, kterého se měly dopustit Monika Mouricová a Drahomíra Solaříková při jednání u Okresního soudu v Břeclavi ve věci sp. zn. 11 C 1548/2003 a při jednání Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 18 Co 69/2008