ECLI:CZ:US:2014:1.US.1012.14.1
sp. zn. I. ÚS 1012/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Městské části Praha 5, sídlem nám. 14. října 1381/4, Praha 5, zast. JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem, sídlem Karlovo nám. 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2013, č.j. 26 Cdo 3974/2013-130, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.6.2013, č.j. 15 Co 36/2013-107, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a korporace Leonarda, spol. s r.o., sídlem Ditrichova ul. 2024/5, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). K věci uvedla, že žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 338 719,96 Kč jako náhrady za zhodnocení nemovitostí. Dne 13.12.2010 byla stěžovatelce doručena výzva k vyjádření se k žalobě do 30 dnů od doručení s poučením podle §153a obč. soudního řádu. Dne 13.1.2011, tedy den po uplynutí 30 denní lhůty, došlo obvodnímu soudu vyjádření stěžovatelky k návrhu obsahující věcné námitky odmítající žalobní návrh. Soud na pozdní podání nereagoval způsobem předpokládaným v ustanovení §153b odst. 3 obč. soudního řádu a rozsudek pro uznání nevydal. Naopak, nařídil několik jednání, na kterých učinil pokusy o smír, prováděl dokazování a vyjevil právní názor, přičemž seznámil účastníky s dalším procesním postupem. Poté byla věc přidělena jinému předsedovi senátu, který ignoroval dosavadní procesní postup a dokazování a po více než jednom roce a pěti měsících od propadnutí lhůty k podání vyjádření podle §153a odst. 3 a §114b odst. 5 obč. soudního řádu vydal rozsudek pro uznání, kterým žalobě zcela vyhověl. Městský soud po projednání stěžovatelčina odvolání akceptoval její výtku, že soud I. stupně vydal rozsudek pro uznání až po dvou jednáních, že nesvědčí o dostatečné soustředěnosti soudu při nařízení jednání, nicméně nemůže mít vliv na fikci uznání, která nastala bez ohledu na nesoustředěný procesní postup po marném uplynutí lhůty ke kvalifikovanému vyjádření; a rozsudek obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění dále uvedl, že v projednávané věci nejde o nárok z důvodu bezdůvodného obohacení, ale v žalobě jsou obsažena podstatná tvrzení, kterým nárok vedlejší účastnice jednoznačně konkretizuje. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl a poukázal na to, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že byl povinen vydat rozsudek pro uznání i když prováděl v řízení dokazování a i když od doby fikce uznání nároku uplynula delší doba (s odkazy na vlastní judikaturu).
Stěžovatelka (s využitím nálezů Ústavního soudu a rozsudku Nejvyššího soudu) poukazuje na nutnost určitosti žalobních tvrzení, aby bylo možno usoudit, že nárok žalobce existuje, a namítá, že v dané věci tomu tak nebylo (zpochybňuje existenci nároku vedlejší účastnice na úhradu technického zhodnocení a upozorňuje na nedostatek pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení, protože vlastníkem nemovitostí je Hlavní město Praha). Na těchto základech pak uzavírá, že obvodní soud pochybil, jestliže na základě nedostatečných a rozporných žalobních tvrzení vydal rozsudek pro uznání, městský soud pochybení soudu I. stupně nezjistil a Nejvyšší soud odmítl dovolání s formalistickým odkazem na svou dřívější judikaturu, aniž by shledal zjevnou bezdůvodnost žaloby, rozpory mezi konkrétní skutkovou formulací žaloby, nerespektovat ani vlastní rozhodnutí ani nálezy Ústavního soudu. Je přesvědčena, že pochybení obecných soudů natolik extrémně vybočuje z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, že je namístě zásah Ústavního soudu. V závěru tvrdí, že svévolným výkladem rozhodných procesních ustanovení obč. soudního řádu (§114b odst. 1, odst. 5, §153a odst. 3) a jejich nesprávnou aplikací ji obecné soudy zbavily práva na spravedlivý proces upraveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z vyžádaného spisu obvodního soudu sp.zn. 17 C 429/2010 zjistil Ústavní soud tyto rozhodné skutečnosti:
Vedlejší účastnice se žalobou ze dne 2.8.2010 domáhala u obvodního soudu vůči stěžovatelce zaplacení částky 338 719,96 Kč, a to jako zhodnocení nemovitostí, k němuž došlo její činností za dobu trvání podnájmu, a to se souhlasem stěžovatelky. Usnesením ze dne 23.11.2010, č.j. 17 C 429/2010-34, uložil obvodní soud stěžovatelce, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení vyjádřila k žalobě; usnesení obsahovalo i poučení ve smyslu §114b odst. 5 obč. soudního řádu. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 13.12.2010, stěžovatelka se vyjádřila až 13.1.2011 (uznala nárok na úhradu zhodnocení v rozsahu 50 000,- Kč a tím, že nárok vedlejší účastnice by se měl posoudit podle §667 odst. 1 obč. zákoníku). Dne 22.7.2011 proběhlo jednání, poté stěžovatelka doplnila svoje tvrzení a označila důkazy (namítla nedostatek pasivní věcné legitimace), ve dnech 7.12.2011 a 18.1.2012 se uskutečnila další jednání (na jednání dne 18.1.2012 poučil právního zástupce stěžovatelky, že námitka nedostatku pasivní legitimace je nedůvodná, neboť nárok vedlejší účastnice se odvíjí od bezdůvodného obohacení). De 11.6.2012 vydal obvodní soud rozsudek pro uznání č.j. 17 C 429/2010-71, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanou částku a povinnost nahradit náklady řízení, protože dospěl k závěru, že byly splněny podmínky ust. §153a odst. 3 obč. soudního řádu, na čemž nic nemění skutečnost, že soud ve věci zprvu nesprávně postupoval a nařídil ústní jednání, protože při splnění podmínek stanovených v ust. §153a odst. 3 v návaznosti na §114b odst. 5 obč. soudního řádu bylo povinností soudu rozsudek pro uznání vydat. K odvolání stěžovatelky rozhodoval městský soud, který rozsudkem ze dne 11.6.2013, č.j. 15 Co 36/2013-107, potvrdil výrok obvodního soudu ve věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení. V odůvodnění připomenul, že odvolací soud může přezkoumávat rozsudek pro uznání jen ze zákonem stanovených důvodů, kterými jsou v případě, že byl vydán rozsudek pro uznání na základě fikce uznání, podmínky, za nichž dochází k fikci uznání. Po zjištění, že kvalifikovaná výzva k vyjádření byla stěžovatelce řádně doručena spolu s projednatelnou žalobou a žaloba není zjevně bezdůvodná, konstatoval, že soud I. stupně postupovat správně, když uzavřel, že u stěžovatelky nastala fikce uznání závazku. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17.12:2013? Č.j. 26 Cdo 3974/2013-130, odmítl pro nepřípustnost, kdy shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že soud je povinen vydat kdykoliv za řízení, i bez výslovné žádosti žalobce, rozsudek pro uznání, jsou-li naplněny podmínky v příslušných ustanovení obč. soudního řádu (tj. žalovaný se písemně nevyjádří ve stanovené lhůtě ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, což platí též tehdy, jestliže se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává a jestliže ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu). Připustil, že stěžovatelka mohla mít v důsledku nesprávného úředního postupu soudu I. stupně "legitimní očekávání" dalšího procesního postupu, avšak nelze přehlížet, že žalobkyně (tj. vedlejší účastnice) má, došlo-li k fikci uznání nároku podle ustanovení §114b odst. 5 obč. soudního řádu, právní "nárok" na to, aby soud rozhodl ve věci samé rozsudkem pro uznání, a že toto její právo nemohlo zaniknout ani uplynutím delšího času, a že by se mohla domáhat jeho vydání příslušnými procesními postupy. K tomu dodal, že pokud nastala fikce uznání nároku, nelze o prominutí zmeškání stanovené lhůty k vyjádření z povahy věci uvažovat.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s předloženými rozhodnutími a se spisem obvodního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny. K tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces Ústavní soudu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů, resp. napadenými rozhodnutími, nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo stěžovatele. Stěžovatelka byla v souladu s obč. soudním řádem vyzvána k vyjádření k žalobě a upozorněna na právní následky spojené s nedodržením stanovené lhůty, bylo proto plně v její dispozici využití adekvátních procesních prostředků. Obecné soudy správně zdůraznily, že aplikovaná ustanovení vycházejí z fikce uznání nároku. Jde o takovou právní konstrukci, kdy se vytváří uměle právní následky, tj. následky, které nekorespondují objektivní realitě. Účinky fikce nastávají ex lege, nastoupením určených předpokladů a tyto účinky nelze zvrátit, lze pouze namítat absenci stanovených předpokladů. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce se nepodařilo zpochybnit, že by tyto předpoklady v posuzované věci nenastoupily a jejich účinky nemohly být ani vyvráceny následných postupem (pozn. trefně hodnoceným Nejvyšším soudem jako "nesprávný úřední postup") obvodního soudu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková v.r.
předsedkyně senátu