ECLI:CZ:US:2014:1.US.1055.14.1
sp. zn. I. ÚS 1055/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., t. č. Ústav výkonu trestu odnětí svobody Leopoldov, Slovenská republika, právně zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. 2 To 139/2013 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 1 Nt 426/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, jakož i práv dle čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2014 č. j. 2 To 139/2013-136 byla zamítnuta stížnost podaná stěžovatelem podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2013 č. j. 1 Nt 426/2013-90, kterým bylo rozhodnuto tak, že se podle §418 odst. 1 písm. a) tr. řádu ve spojení s §411 odst. 1 tr. řádu uděluje souhlas k trestnímu stíhání pro trestný čin vraždy spáchaný formou spolupachatelství vedenému na Slovensku u Okresního soudu Bratislava I pod sp. zn. 0 Tp 305/2013. Stalo se tak poté, co byl stěžovatel již dříve vydán do Slovenské republiky k výkonu trestu a k trestnímu stíhání pro trestný čin vraždy.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení shora vyjmenovaných základních práv a toto porušení spatřuje především v tom, že skutek vraždy poškozeného Pavla K. (jedná se o pseudonym), který byl předmětem řízení o vydání, byl spáchan dne 7. 6. 1998 a z tohoto důvodu nemohlo nynější řízení o rozšíření vydání proběhnout na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Okresním soudem Bratislava I pod sp. zn. 0 Tp 305/2013. Správně měla být podána žádost o souhlas podle čl. 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání (dále jen "Úmluva o vydávání"). Z jazykového výkladu čl. 14 odst. 1 písm. a) Úmluvy o vydávání vyplývá závěr, že proti vydané osobě nemůže být vedeno trestní stíhání pro jiný trestný čin, než pro který byla vydána. Podle názoru stěžovatele mohlo být obvinění za předmětný skutek vraždy vzneseno až po vydání souhlasu příslušných soudů. Tomu odpovídá i znění §11 odst. 1 písm. b), h) tr. řádu. Tyto okolnosti stěžovatel podrobně popsal ve své stížnosti ze dne 27. 10. 2013, avšak Vrchní soud v Olomouci se s nimi v odůvodnění svého usnesení nijak nevypořádal.
4. V podané stížnosti stěžovatel poukazoval na čl. 14 odst. 1 písm. c) Úmluvy o vydávání, podle které žádost o souhlas má být podána spolu s protokolem obsahujícím výpověď stěžovatele k trestnému činu vraždy poškozeného Pavla K. Pakliže toto nebylo učiněno, tato žádost nebyla podána v souladu s čl. 14 odst. 1 písm. c) Úmluvy o vydávání. Účelem tohoto protokolu je umožnit vydané osobě uvádět argumenty pro neudělení souhlasu k trestnímu stíhání. V poslední části stížnosti stěžovatel poukazoval na porušení práva na obhajobu s tím, že Krajský soud v Brně stěžovatele nevyzval ke zvolení si obhájce, ale hned mu ho ustanovil, stejně tak jako spoluobviněnému L. Podle stěžovatele Krajský soud v Brně porušil ustanovení §38 odst. 1 tr. řádu, které ukládá soudu povinnost vyzvat obviněného v přiměřené lhůtě ke zvolení si obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, může ho soud ustanovit. Neobstojí stanovisko krajského soudu str. 3 usnesení, že všechna práva stěžovatele byla plně zachována ustanovením obhájce, neboť k ustanovení vůbec nemělo dojít. Stěžovatel rovněž tvrdí, že ustanovený obhájce se dopustil závažného porušení povinností advokáta ve smyslu §32 odst. 1 zákona o advokacii, neboť neprosazoval řádně zájmy stěžovatele tak, jak mu to zákon ukládá.
5. Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl vydán na území Slovenské republiky na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR ze dne 3. 3. 1999 č. j. 4292/98-M, přičemž k realizaci deportace z území České republiky došlo dne 18. 3. 1999, a to po zkráceném vydávacím řízení, které bylo vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Nt 101/1999. Stěžovatel byl vydán k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 4 měsíců, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem Okresního soudu Spišská Nová Ves sp. zn. 3 T 219/97 ze dne 10. 11. 1998, a dále k trestnímu stíhání pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, o jehož vydání bylo žádáno zatýkacím rozkazem Okresního soudu v Prešově ze dne 9. 12. 1998 pod sp. zn. Ntv 77/98. Po vydání stěžovatele do Slovenské republiky bylo následně na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR z 16. 8. 2000 č. j. 4492/98-M rozšířeno jeho vydání rovněž pro trestné činy nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 4 písm. b) a vraždy dle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), písm. g) trestního zákona č. 140/1961 "Zb". Stěžovatel byl společně s I. L. odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Prešově ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 1 T 9/2001 k trestu odnětí svobody na doživotí. Uložený trest vykonává ve věznici v Leopoldově.
6. Soud I. stupně v nynějším řízení, které proběhlo podle ustanovení tr. řádu o evropském zatýkacím rozkazu, konstatoval, že žádost slovenského soudu v tomto případě splňuje veškeré formální náležitosti a neshledal jakýchkoliv překážek, které by bránily její realizaci formou udělení dodatečného souhlasu s trestním stíháním dle §418 tr. řádu. Soud uvedl, že dožádanému státu nepřísluší hodnocení skutkových okolností případu v dožadujícím státě ve smyslu přezkumu merita věci, ale jeho povinností je posouzení existence překážek uvedených zejména v §411 odst. 6 tr. řádu, event. §409 odst. 3 tr. řádu.
7. Ústavní soud si vyžádal k obsahu ústavní stížnosti vyjádření obou účastníků řízení. Vrchní soud v Olomouci v něm konstatoval, že krajský soud se v odůvodnění napadeného usnesení zevrubně zabýval všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí o rozšíření předání na jiný trestný čin, zejména otázkami, zda trestné činy podléhají předání, zda vydání není nepřípustné, zejména z důvodu promlčení trestního stíhání, jakož i formálními podmínkami rozhodnutí. Za této situace nelze stížnostnímu soudu vytýkat, že odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, přičemž dále reagoval na stížnostní námitky týkající se nesprávného procesního postupu slovenských justičních orgánů, či zajištění práva stěžovatele na obhajobu. V tomto vrchní soud odkazuje na odůvodnění ve věci vydaných usnesení s tím, že stěžovatel klade nepřiměřené požadavky na řízení o rozšíření vydání na jiný trestný čin, ve kterém se řeší jen formálně právní podmínky rozšíření vydání a nikoli skutkové otázky věci, popř. procesní otázky týkající se řízení v cizím státě. K námitce nesprávného použití ustanovení trestního řádu o evropském zatýkacím rozkazu soud uvedl, že tato je založena na nesprávném přesvědčení stěžovatele, že v případě vadnosti použití ustanovení §418 tr. řádu by nemohlo být o rozšíření předání rozhodnuto. Ve skutečnosti by se totiž spustil mechanismus ustanovení §402 tr. řádu se stejnými způsoby rozhodování a obdobným řešením otázky trestných činů podléhajících vydávání a nepřípustnosti vydání, a to se stejnými závěry jako v ústavní stížností napadených usneseních. Stížnostní soud i soud nalézací však dospěly ke shodnému závěru o nutnosti aplikace ustanovení §418 tr. řádu jako ustanovení speciálního k ustanovení §402 tr. řádu s ohledem na to, že trestné činy, ohledně nichž bylo rozhodováno, svým charakterem vyhovují speciálním ustanovením o evropském zatýkacím rozkaze. Krajský soud v Brně podle svého vyjádření setrval na stanoviscích, která jsou obsažena v obou napadených rozhodnutích, a to včetně použití ustanovení trestního řádu o evropském zatýkacím rozkazu, s poukazem na ustanovení §340 odst. 8 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a dále s poukazem na ustanovení §404 odst. 2 písm. a) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013. Stěžovatel se k obsahu vyjádření účastníků řízení žádným způsobem nevyjádřil, byť mu je Ústavní soud zaslal k případné replice.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zcela jasně vymezil princip sebeomezení vyplývající ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných státních orgánů, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. S ohledem na toto omezení přezkumu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V dané věci obecné soudy rozhodovaly podle §418 tr. řádu o rozšíření předání stěžovatele k trestnímu stíhání pro jiné trestné činy, než pro které bylo vydání povoleno rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 3. 3. 1999. Podkladem pro tato rozhodnutí byla žádost Specializovaného trestního soudu v Banské Bystrici o dodatečný souhlas s trestním stíháním podle §154/2010 Z. z. o Evropském zatýkacím rozkaze. Stěžovatel však namítá, že ve věci mělo být postupováno na základě Úmluvy o vydávání, čili cestou klasického extradičního řízení dle §383 a násl. tr. řádu (ve znění do 31. 12. 2013).
10. Extradicí se rozumí vydání osoby státem, na jehož území se nachází, jinému státu na jeho dožádání, za účelem trestního stíhání nebo k výkonu trestu. Cílem extradice je znemožnit pachateli trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání nebo výkonu trestu tím, že uprchne do jiného státu. Povinnost státu pobytu vydat pachatele vzniká obvykle na základě mezinárodní smlouvy (extradiční smlouvy, smlouvy o právní pomoci ve věcech trestních apod.). Vlastní extradice je založena na celé řadě zásad, mezi které patří zejména zásada reciprocity, oboustranné trestnosti, nepřípustnosti vydávání vlastních občanů, nepřípustnosti vydání pro stanovený okruh trestných činů a speciality. Teorie trestního práva rozlišuje materiální a formální extradiční právo. Materiální extradiční právo představuje souhrn podmínek, za nichž vzniká podle mezinárodního práva povinnost k extradici pachatele. Formální extradiční právo pak upravuje zvláštní řízení před orgány dožádaného státu, na jehož konci je rozhodnutí o vydání či nevydání pachatele, tedy odpověď na požadavek dožadujícího státu.
11. Vydání (extradici) osoby do ciziny v českém právu upravují ustanovení §391 a násl. trestního řádu. Celé řízení má tři fáze, tj. předběžné šetření (§394 a násl.), rozhodování soudu (§397, §398) a povolení a realizace vydání (§399). V rámci předběžného šetření státní zástupce zjišťuje, zda jsou splněny podmínky pro vydání podle materiálního extradičního práva. Po předběžném šetření rozhoduje, na návrh státního zástupce příslušný (zpravidla krajský soud), o tom, zda je vydání přípustné. Konečnou fází celého procesu je rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání osoby do cizího státu. Ministr tak může učinit pouze tehdy, pokud příslušný soud rozhodl, že vydání je přípustné.
12. Zatímco klasický extradiční proces je poměrně zdlouhavý a probíhá za účasti ministra spravedlnosti jako reprezentanta moci výkonné, představuje předávací proces podle Rámcového rozhodnutí Evropské rady ze dne 13. 6. 2002, o Evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/JVV), dále jen "Rámcové rozhodnutí", výrazné zjednodušení a urychlení celého procesu. Evropský zatýkací rozkaz tedy nahrazuje ve vztahu mezi členskými státy EU klasickou extradici a představuje kvalitativně zcela odlišný postup. Je tedy nezbytné rozlišovat mezi klasickou extradicí a předáváním osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu, což ostatně činí i český trestní řád. Celý vydávací či předávací proces je svěřen příslušným soudům, které se řídí jen právem, takže odpadá intervence výkonné moci v konečné fázi, jak tomu bývá u klasické extradice.
13. Podle preambule Rámcového rozhodnutí je základním účelem Evropského zatýkacího rozkazu zrušit v rámci Evropské unie formální postup vydávání osob, které se po vynesení pravomocného rozsudku vyhýbají spravedlnosti a urychlit postup vydávání osob podezřelých ze spáchání trestného činu. Z cíle stanoveného pro EU, tj. stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva, vyplynulo zrušení klasické extradice mezi jednotlivými členskými státy a její nahrazení systémem předávání mezi jednotlivými justičními orgány. Tradiční formální vztahy kooperace mezi ústředními orgány státní správy nebo formou diplomatickou, které až dosud převládaly, jsou nahrazovány systémem volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech trestních. Nadále tedy již nebude osoba, podezřelá ze spáchání trestného činu, vydávána na základě individuálního aktu vykonávajícího státu, ale přímo na základě rozhodnutí soudu v dožadujícím státu EU, které tak má přímý účinek i ve státě vykonávajícím. Aktivita ústředních orgánů státní správy je nahrazena spoluprací jednotlivých soudů, úloha ústředních orgánů státu je tak omezena jen na praktickou a správní pomoc.
14. Pokud byla z České republiky předána osoba druhému členskému státu Evropské unie, může být stíhána pouze pro trestné činy, na něž se vztahuje rozhodnutí soudu o předání. Tato skutečnost je výrazem principu speciality, který platí v předávacím řízení a může být prolomen pouze za stanovených podmínek. Pokud členský stát, jemuž byla osoba vydána (předána), hodlá tuto osobu stíhat i pro jiné trestné činy, musí Českou republiku jako stát předávající požádat o souhlas s rozšířením předání na další trestné činy. Pro řízení o žádosti o takový souhlas se přiměřeně použijí ustanovení o evropském zatýkacím rozkazu, který je doručen státnímu zástupci podle §408 odst. 1 tr. řádu. Státní zástupce provede v nezbytné míře předběžné šetření, v jehož rámci nebude obvykle osoba, jíž se žádost týká, vyslýchána (viz P. Šámal a kol., Trestní řád, komentář-díl II, 5. vydání, C.H.Beck 2005, str. 2626). Soud o žádosti rozhoduje usnesením za přiměřeného použití §411 odst. 1 tr. řádu.
15. Jak vyplývá ze spisového materiálu, stěžovatel byl původně vydán do Slovenské republiky podle Úmluvy o vydávání (sdělení FMZV č. 549/1992 Sb.). Následnou žádost o rozšíření předání podal příslušný slovenský soud s odkazem na ustanovení zákona č. 154/2010 Z. z., o evropském zatýkacím rozkazu. Na základě této žádosti provedl příslušný státní zástupce předběžné šetření a poté podal žádost u Krajského soudu v Brně o udělení dodatečného souhlasu k trestnímu stíhání stěžovatele. Z obsahu spisu, který měl Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že žádost splňovala všechny náležitosti a byl k ní na žádost krajského soudu připojen opis usnesení o vznesení obvinění a zápis o výslechu obviněného ze dne 4. 6. 2013, uskutečněného v ÚVTOS a ÚVV Leopoldov.
16. Dle sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 24/2005 Sb.m.s. s účinností od 1. 11. 2004 Česká republika přijala právní předpisy k provedení Rámcového rozhodnutí. Evropská úmluva o vydávání a její dva Protokoly se ve vztahu ke členským státům Evropské unie nadále uplatňují na vydávání osob pro trestné činy spáchané před 1. listopadem 2004. Uvedené sdělení navázalo na přechodná ustanovení k části první zákona č. 539/2004 Sb., o změně trestního řádu a dalších souvisejících předpisů (čl. II), podle nichž se "ustanovení oddílu třetího hlavy dvacáté páté (evropský zatýkací rozkaz) nepoužijí pro trestné činy spáchané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V těchto případech se postupuje podle ustanovení oddílu druhého hlavy dvacáté páté (vydávání), ve znění tohoto zákona". Citované přechodné ustanovení bylo s účinností od 1. 7. 2006 změněno zákonem č. 253/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Podle jeho novelizovaného znění se "ustanovení oddílu třetího hlavy dvacáté páté se nepoužijí na předání občana České republiky z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V těchto případech se postupuje podle ustanovení §391 až 402, ve znění tohoto zákona." Z citovaného ustanovení je zřejmé, že výslovně upravuje pouze předávání českého státního příslušníka a nelze je vztahovat na předávání (ev. vydávání) jiných osob než občanů České republiky (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 779/07). Jde-li tedy o předání státního občana jiného členského státu Evropské unie, postupuje se dle příslušných ustanovení tr. řádu o evropském zatýkacím rozkazu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 636/07).
17. Ústavní soud po prostudování spisového materiálu konstatuje, že krajský soud posuzoval podmínky pro předání stěžovatele pečlivě, ať již se jednalo o otázku promlčení trestní odpovědnosti ve vyžadujícím státě, otázku, zda se jedná o jiný trestný čin, než pro který byl již vydán, či otázku oboustranné trestnosti, kterou soud posuzoval, ačkoli dle §412 odst. 1 písm. a) až f) spadá trestný čin do kategorie trestných činů, u nichž se oboustranná trestnost nepřezkoumává. Pokud pak dospěl k závěru, že jsou splněny všechny podmínky pro rozšíření předání podle §418 tr. řádu a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze v jeho rozhodnutí, ani v následném rozhodnutí stížnostního soudu, spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Je třeba rovněž konstatovat, že i v případě, kdy by byl případ stěžovatele posuzován podle ustanovení tr. řádu o vydávání a Úmluvy o vydávání, by s ohledem na shora uvedené nebyl dán důvod neudělit souhlas s rozšířením vydání stěžovatele k dalšímu trestnímu stíhání.
18. V řízení o rozšíření předání na jiný trestný čin podle §418 odst. 1 písm. a) tr. řádu je třeba postupovat přiměřeně podle ustanovení oddílu třetího hlavy dvacáté páté. Proto v tomto řízení musí mít již dříve předaná osoba obhájce [viz §36 odst. 4 písm. d) tr. řádu] a věc je třeba na podkladě podaného návrhu státního zástupce projednat a rozhodnout ve veřejném zasedání (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 7/2010). V případě stěžovatele, který byl v době žádosti slovenských orgánů ve výkonu trestu na území Slovenské republiky, byla podmínka povinné obhajoby splněna ustanovením obhájce, který se zúčastnil veřejného zasedání dne 18. 9. 2013. S ohledem na lhůtu stanovenou §418 odst. 2 tr. řádu, na skutečnost, že stěžovatel se nenachází na území České republiky, jakož i s ohledem na to, že stěžovatel měl možnost si obhájce zvolit sám alespoň pro řízení o stížnosti a neučinil tak, nelze i vzhledem k charakteru rozhodování soudu o udělení souhlasu učinit závěr, že by postupem soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu dle čl. 39 odst. 3 Listiny.
19. Ústavní soud závěrem konstatuje, že ve věci udělení souhlasu s rozšířením předání stěžovatele nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu