ECLI:CZ:US:2014:1.US.1075.14.1
sp. zn. I. ÚS 1075/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Riem Nguyen, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Němcem, advokátem, se sídlem Okružní 271/13, Mohelnice, proti příkazu Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj ze dne 14. 2. 2013 č. j. 11514/10.72/12/14.3, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve slovech " , nejméně však ve výši 250 000 Kč.", za účasti Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel napadá svou ústavní stížností, doručenou do datové schránky Ústavního soudu dne 20. 3. 2014, v záhlaví označený příkaz Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 300 000 Kč za spáchání správního deliktu podle ustanovení §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Tohoto správního deliktu se měl stěžovatel dopustit tím, že umožnil fyzické osobě označené v příkazu výkon závislé práce ve své provozovně, což bylo zjištěno kontrolou prováděnou pracovníky oblastního inspektorátu práce. Stěžovatel brojí proti tomu, že mu příkaz nebyl doručen na adresu skutečného místa podnikání, ale na adresu, kterou měl formálně jako místo podnikání uvedenu v živnostenském rejstříku. Navíc byl stěžovatel v uvedené době mimo republiku, takže se neměl s příkazem jak seznámit. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že vůči němu byla uplatněna fikce doručení podle §24 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a připomíná, že se s příkazem seznámil až díky nahlédnutí do správního spisu dne 22. 10. 2013. Stěžovatel podal dne 20. 9. 2013 podnět k přezkoumání vydaného příkazu (poté, co se od správního orgánu provádějícího výkon rozhodnutí dozvěděl o existenci "rozhodnutí o pokutě"), ovšem Státní úřad inspekce práce se sídlem v Opavě se rozhodl sdělením ze dne 18. 11. 2013 č. j. 4373/1.30/13/14.3 přezkumné řízení nezahájit. Stěžovatel se domnívá, že mu byla uložena nepřiměřeně vysoká pokuta, čímž došlo porušení jeho práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod, respektive práva na pokojné užívání vlastnictví dle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Správním orgánem nebylo přihlédnuto k okolnostem, za nichž mělo dojít ke spáchání správního deliktu; navíc sama spodní hranice pokuty za spáchání deliktu podle §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, stanovená v §140 odst. 4 písm. f) téhož zákona, je podle stěžovatele pro svou nepřiměřenou výši protiústavní. Proto stěžovatel navrhuje zrušení slov " , nejméně však ve výši 250 000 Kč" v daném ustanovení. V neposlední řadě stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, a proto ji lze podle jeho názoru projednat bez ohledu na běh času, který uplynul od okamžiku, kdy se s obsahem daného příkazu seznámil. Stěžovatel rovněž žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
3. Jak je zjevné z ústavní stížnosti i z jejích příloh, stěžovatel podal ústavní stížnost proti správnímu rozhodnutí, aniž by vyčerpal opravné prostředky, které se proti takovému rozhodnutí nabízí, zejména žalobu ve správním soudnictví v souladu se zákonem č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním. Stěžovatel si toho je dokonce vědom a v ústavní stížnosti uvádí, že mu již uplynuly lhůty pro uplatnění správní žaloby.
4. K tomu nelze než připomenout, že ústavní stížnost je procesním prostředkem ochrany ústavnosti, nikoli prostředkem, jak napravit zmeškání lhůty pro podání žaloby ve správním soudnictví. Stěžovatel tedy nevyčerpal "všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje", a jeho ústavní stížnost je proto nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Stěžovatel se dovolává aplikace §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. K tomu je nutno uvést, že není vůbec zřejmé, v čem by podaná ústavní stížnost proti udělení pokuty stěžovateli měla přesahovat jeho vlastní zájmy, jak citované ustanovení požaduje. Stěžovatel své tvrzení v tomto smyslu nespecifikuje a Ústavní soud takový přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal. Z ústavní stížnosti a z přiložených dokumentů správních orgánů je zjevné, že stěžovatel nejprve promeškal osmidenní lhůtu k podání odporu proti příkazu oblastního inspektorátu práce podle §150 odst. 3 správního řádu, pročež podal podnět k zahájení přezkumného řízení ke Státnímu úřadu inspekce práce se sídlem v Opavě. Poté, co se tento správní orgán rozhodl přezkumné řízení nezahájit, protože nebyl přesvědčen důvody, kterými stěžovatel vysvětloval, že se v jeho případě neměla uplatnit fikce doručení, promeškal stěžovatel také dvouměsíční lhůtu k podání žaloby ve správním soudnictví podle §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Pouze v promeškání lhůty k podání žaloby ve správním soudnictví (ostatně lze soudit, že promeškána byla i lhůta k podání ústavní stížnosti) a ve výši částky pokuty, kterou má stěžovatel zaplatit, ovšem nelze spatřovat "přesah vlastních zájmů stěžovatele", tedy důvod k prominutí nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tímto přesahem není ani sama skutečnost, že je k ústavní stížnosti připojen podle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení zákona.
6. Nezbylo proto než ústavní stížnost, včetně k ní připojeného návrhu na zrušení ustanovení §140 odst. 4 písm. f) ve slovech " , nejméně však ve výši 250 000 Kč" zákona o zaměstnanosti, odmítnout jakožto návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve vazbě na §75 odst. 1 téhož zákona. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka