ECLI:CZ:US:2014:1.US.1160.14.1
sp. zn. I. ÚS 1160/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Štiky, právně zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2014 č. j. 49 C 2000/2013-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2014 stěžovatel brojil proti shora citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a tvrdil, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Současně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby postupoval ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu směřující proti Hypoteční bance, a. s., na zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že mu bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně), a dále rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč.
4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje důvody, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Obvodnímu soudu následně vytýká, že jeho rozsudek zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání (§37 odst. 1 obč. zákoníku, nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§55 odst. 3 obč. zákoníku), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§55 odst. 1 obč. zákoníku), odepřel mu přezkum, zda smlouva o úvěru neobsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§56 odst. 1 ve spojení s §55 odst. 2 obč. zákoníku), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§4, 5 a 12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§3 odst. 1, §39 obč. zákoníku). Stěžovatel má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011. Stěžovatel také namítá, že soud část důkazů jím navrhovaných neprovedl.
5. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž namítá, že se obvodní soud nevyjádřil k jím tvrzené neúčelnosti nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř., a jde-li o eventuální aplikaci §150 o. s. ř., že se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". V této souvislosti zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukazuje na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.
7. O naposledy zmíněnou situaci se jedná i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
8. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu