ECLI:CZ:US:2014:1.US.1183.14.1
sp. zn. I. ÚS 1183/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. T. Holding, s. r. o., se sídlem Zahradní 225, Písek, zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Velké náměstí 119, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 2 Afs 84/2013-36 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu tvrzením, že jím bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 3, čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti výslovně uvádí, že prakticky se vším, co je uvedeno v písemném vyhotovení napadeného rozsudku, souhlasí, je však jejím "bytostným přesvědčením, že došlo k nějakému fatálnímu omylu, jistému druhu nepochopení v podstatě svébytné účetní otázky". V dalším textu stížnosti tuto myšlenku dále rozvíjí, přičemž za podstatu celé věci označuje skutečnost, že správci daně předložila jednak účetnictví "v papírové podobě", tj. celou řadu různých listin (řádně vedených) a jednak individuální elektronické záznamy o skladových pohybech nakoupeného zboží na CD, tj. individuální skladové záznamy (DLV listy). Správce daně pomocí vlastního software tyto záznamy analyzoval a dospěl k jiné hodnotě prodaného zboží, než stěžovatelka uvedla v "papírovém účetnictví". V řízení bylo posléze prokázáno, že stěžovatelka nezaznamenávala u jednotlivých skladových položek jednotkovou cenu zcela správně. Stěžovatelka sice uvedený účetní nedostatek připustila, avšak odmítala, že by vynaložené náklady neprokázala jinak.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky, kterou brojila proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Písku ze dne 29. 6. 2012 č. j. 107363/12/097910301810 a č. j. 107376/12/097910301810, kterými byla stěžovatelce snížena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 o 31 440 Kč a ta samá daň zvýšena za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 o 163 680 Kč a vyměřeno penále ve výši 32 736 Kč. O odvolání stěžovatelky proti platebním výměrům rozhodlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 14. 11. 2012 č. j. 7578/12-1200 tak, že je zamítlo. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2013 č. j. 10 Af 1/2013-36 byla žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích zamítnuta.
3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu zamítl. Dospěl k závěru, že soud chyboval, pokud stěžovatelku ve svém rozhodnutí kritizoval za vadnost jím vedeného účetnictví s výslovným odkazem na ustanovení §9 odst. 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, jež nebylo v příslušném období účinné. Konstatoval, že ve věci je relevantní skutečnost, že tato povinnost přesto stanovena byla předvídatelným a transparentním způsobem, a to příslušnými účetními standardy, přičemž pochybení krajského soudu nelze považovat za natolik významné, že by způsobovalo nezákonnost rozhodnutí soudu - omyl soudu se s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu nemohl nijak projevit v celkovém výsledku správního a soudního řízení. Dále uvedl, že i v případě skladové evidence tzv. korunou je nutno dodržet základní pravidla vedení účetnictví, tj. způsob vedení zásob musí být přesvědčivý a průkazný a součet tržeb, stavu zásob a jiných úbytků zásob musí odpovídat inventarizaci. Pokud správce daně vyšel ze skladové evidence poskytnuté stěžovatelkou a nalezl v ní nesrovnalosti s údaji uvedenými v daňovém přiznání, nemůže se stěžovatelka dovolávat nejasností ve skladové evidenci, kterou vedla. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že nesprávné či neúplné vedené evidencí a účetnictví jde k plné tíži daňového subjektu, resp. stěžovatelce jde k tíži to, že nebyla schopna prokázat skutečný pohyb zásob a jejich promítnutí do tržeb. Stěžovatelka přitom měla možnost závěry správce daně vyvrátit, pokud by dokazováním prokázala, že částky uvedené v daňovém přiznání a skladové evidenci jsou stejné, resp. že závěry daňové kontroly jsou chybné (správce daně stěžovatelku k předložení takových důkazů vyzýval). To však neučinila.
II.
4. Po seznámení s předloženým rozhodnutím Nejvyššího správního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
5. Stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti vede pokračující polemiku s rozhodnutími obecných soudů, resp. též správních orgánů rozhodujících ve věci stěžovatelky. Z textu ústavní stížnosti přitom neplyne její ústavněprávní rovina, když stěžovatelka provádí pouze stručnou rekapitulaci případu a nepodává, z jakých důvodů či jakým postupem Nejvyššího správního soudu mělo dojít k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Naopak, sama hned na úvod v bodě II. stížnosti uvádí, že prakticky se vším, co je uvedeno v písemné odůvodnění napadeného rozsudku (pozn.: Nejvyššího správního soudu), souhlasí. Poté pouze uvádí určitě "bytostné přesvědčení" o tom, že ve věci došlo k omylu či nepochopení určité účetní otázky. Nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu však sám o sobě není schopen založit důvodnost tvrzení o porušení práv chráněných na ústavní úrovni.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti konstatoval, že v případě vedení evidence pro potřeby podání daňového přiznání je "za podstatný třeba považovat výsledek, tzn. že evidence musí být vedena takovým způsobem, aby mohla sloužit jako podklad pro podání daňového přiznání" (k tomu srov. usnesení ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 2341/07). K témuž závěru dospěl i Nejvyšší správní soud, který své rozhodnutí velmi podrobně zdůvodnil, přičemž jeho závěry stěžovatelka ani nerozporuje. S námitkou stěžovatelky, podle níž se obecné soudy zabývaly pouze řešením obecných otázek, bez přihlédnutí k tomu, co konkrétně bylo či nebylo v daňovém řízení prokázáno, se Nejvyšší soud vypořádal a odkázal přitom na svou judikaturu (rozsudek ze dne 20. 6. 2007 č. j. 9 Afs 36/2007-98). Nejvyšší správní soud dovodil, že účetní jednotka je i v případě evidence tzv. korunou povinna k datu inventarizace prokázat stav zásob a prokázat, že stav majetku a zásob vedený v účetnictví odpovídá skutečnosti. V nyní posuzované věci tomu tak nebylo.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Z pohledu Ústavního soudu nelze v nyní posuzované věci závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z hlediska ústavnosti nic vytknout.
8. Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo nic jiného, než ústavní stížnost stěžovatelky označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu