ECLI:CZ:US:2014:1.US.1184.13.1
sp. zn. I. ÚS 1184/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Víta Klapila a Bc. Lenky Klapilové, zastoupených JUDr. Ludvíkem Bergmannem, advokátem se sídlem Hořice, nám. Jiřího z Poděbrad 226, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 2. 2013, č. j. 14EC 3020/2011-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro zásah do jejich práv na spravedlivý proces a soudní ochranu, plynoucích z čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývá, že napadeným rozsudkem bylo vyhověno žalobě podané žalobcem Společenstvím vlastníků bytů Husova 1437, Hořice a stěžovatelům byla stanovena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1 560 Kč spolu s 7,75% úrokem z prodlení od 5. 11. 2011 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a uloženo, aby stěžovatelé společně a nerozdílně zaplatili žalobci na nákladech řízení částku 11 127 Kč. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, což Okresní soud v Jičíně odůvodnil s odkazem na §202 odst. 2 občanského soudního řádu. Předmětem řízení před obecným soudem bylo, že se žalobce domáhal vydání soudního rozhodnutí o uložení shora uvedené povinnosti na zaplacení částky 1 560 Kč, což zdůvodnil tvrzením, že stěžovatelé jako členové společenství vlastníků nesplnili povinnost přispívat na náklady spojené se správou společných části domu a platit za služby spojené s užíváním bytových jednotek ve formě vodného a stočného, a tak za období od února do července 2011 jim vznikl dluh - nedoplatek ve výši 4 752 Kč. Z důvodu nezaplacení tohoto nedoplatku na vodném a stočném žalobce požádal o pomoc advokáta a až na výzvu advokáta stěžovatelé nedoplatek vodného a stočného zaplatili. Za právní pomoc advokátovi žalobce zaplatil částku 1.560 Kč, kterou přes výzvu k zaplacení stěžovatelé žalobci nezaplatili. Žalobce se proto domáhal zaplacení této částky podáním žaloby, přičemž ji odůvodnil tím, že mu vznikla škoda a majetková újma. Okresní soud v Jičíně se po provedeném dokazování přiklonil k názoru žalobce a považoval žalobu za důvodnou. Vyslovil právní názor, že v dané věci vznikla odpovědnost za škodu ve smyslu ustanovení §420 občanského zákoníku, neboť stěžovatelé odpovídají za škodu, kterou způsobili porušením právní povinnosti a odpovědnost za škodu podle uvedeného ustanovení zákona je odpovědností objektivní.
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádějí, že napadené rozhodnutí je věcně nesprávné, neboť věcnou správností se obecně rozumí jak správnost skutkových zjištění, tak i správnost právního posouzení. Okresní soud v Jičíně ignoroval správnost výkladu právního předpisu a navazující rozsáhlou judikaturu obsahující výklad pro odpovědnost za náhradu škody podle ustanovení §420 občanského zákoníku, z nějž plyne, že odpovědnost podle tohoto ustanovení není nikdy odpovědností objektivní. Otázka objektivní odpovědnosti za škodu je v občanském zákoníku upravena v jiných ustanoveních. Proto nemohou stěžovatelé rozsudek Okresního soudu v Jičíně považovat za věcně i právně důvodný a souladný s ustálenou judikaturou. Stěžovatelé jsou si vědomi výše částky, kterou mají dle uvedeného rozsudku zaplatit, i skutečnosti, že se v jejich případě jedná o tzv. bagatelní věc, u níž je vyloučena možnost odvolání. Přesto stěžovatelé jsou přesvědčeni, že i u tzv. bagatelních věcí nemůže docházet k porušení právních předpisů a obecné soudy nemohou odvozovat nesprávné právní závěry při hodnocení důvodnosti projednávaných žalob na zaplacení. Stěžovatelé jsou též přesvědčeni, že mají právo se ústavní stížností obrátit na Ústavní soud České republiky ve vztahu zjednání nápravy vydáním nesprávného a nezákonného soudního rozhodnutí, a to i ve věcech bagatelních soudních sporů, kdy jinak je právní úpravou vyloučena účastníku soudního řízení podávat odvolání.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelů.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal. I kdyby právní závěr obecného soudu byl z pohledu podústavního práva nesprávný, tak tato skutečnost není sama o sobě důvodem pro zásah ústavního soudu (nota bene ve věci tzv. bagatelní žaloby).
8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto byl nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu