ECLI:CZ:US:2014:1.US.1250.13.1
sp. zn. I. ÚS 1250/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Michaely Klimentové, advokátky, zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013 č. j. 39 Co 493/2012-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze ohledně výše náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka poukázala na to, že obecné soudy napadeným rozhodnutím porušily čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 10, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývá, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo změněno usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku III. o nákladech řízení tak, že jejich výše se nově stanovuje v částce 7 063,20 Kč. Původní výše přisouzených nákladů činila 26 352 Kč. Současně bylo rozhodnuto, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka se v řízení domáhala podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, náhrady škody, která jí byla způsobena v rámci trestního řízení, které probíhalo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 14/2009. Stěžovatelka žádala po žalovaném Ministerstvu spravedlnosti ČR náhradu škody ve výši 81 932 Kč z titulu uhrazených nákladů obhajoby a ve výši 50 000 Kč z titulu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Stěžovatelka se musela domáhat náhrady škody u soudu, neboť žalovaný na její žádosti nereagoval. Až po podání žaloby žalovaný přípisem ze dne 4. 6. 2012 přiznal stěžovatelce náhradu škody ve výši 69 969 Kč a dalším přípisem ze dne 23. 8. 2012 dodatečnou náhradu škody ve výši 9 476 Kč; celkem částku 79 172 Kč. Stěžovatelka tedy vzala podanou žalobu zpět s tím, že plně oprávněné zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nebude po vedlejším účastníku požadovat s ohledem na další dlouhotrvající soudní řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2012 č. j. 13 C 113/2012-25 bylo řízení o zaplacení částky 131 932 Kč zastaveno a stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení v částce 26 352 Kč. Stěžovatelka při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházela z příslušných zákonných ustanovení, kdy předmětem výpočtu náhrady nákladů řízení byla pouze částka, která byla vedlejším účastníkem uznána a po podání žaloby uhrazena. Proti tomuto rozhodnutí si podal vedlejší účastník odvolání, ve kterém argumentoval skutečností, že stěžovatelce přísluší pouze 20% nákladů řízení z původně žalované částky, neboť zastavení řízení zavinila v určité míře stěžovatelka svým částečným zpětvzetím. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo odvolání žalovaného vyhověno a napadené usnesení soudu prvního stupně bylo změněno tak, že byla omezena část nákladů řízení (přičemž rozdíl činí asi 19 000 Kč).
3. Porušení čl. 4, 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky, stejně tak i čl. 10 odst. 1, 2, čl. 11. odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spatřuje stěžovatelka právě v tom, že krajský soud cca o částku 19 000 Kč moderoval výši přisouzené náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka uvádí, že zcela oprávněné požadovala po žalovaném přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu v částce 50 000 Kč. Celé nezákonné trestní stíhání její osoby značně poškodilo její reputaci jako začínajícího advokáta, jejíž obnova nejméně na původní úroveň bude dlouhá a složitá. Navíc tento nárok spadá do volného uvážení soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že to bylo chování žalovaného, které zapříčinilo vyvolání celého soudního sporu, a za tohoto stavu je žalovaný povinen nést žalobkyni vzniklé náklady. Postup odvolacího soudu v rámci argumentace o změně usnesení soudu prvního stupně je podle stěžovatelky rozhodnutím rozporným s právem na spravedlivý proces. Posuzovaný případ přiléhavě ukazuje, že teze, dle níž to, zda bylo toto zpětvzetí žaloby podáno důvodně, tedy zda zastavení řízení procesně zavinila žalobkyně, lze zjistit jen z porovnání petitu žaloby a následného chování účastníků řízení, může být přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se stěžovatelka domáhala náhrady škody. Závěrem stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2013 č. j. 58 Co 557/2012-71, který v naprosto totožné věci (s jinými účastníky řízení) podpořil názor stěžovatelky ohledně výše přiznání náhrady nákladů řízení.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu v něm zásadně nepřísluší, aby v jeho rámci přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo aby sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž jen tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavně právní dimenze. V této věci však Ústavní soud neshledal, že by došlo k zásahu do práv stěžovatelky, mající ústavněprávní dimenzi.
7. V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu